Jdi na obsah Jdi na menu
 


6 - Anne Marie

30. 9. 2011

Broukal jsem jí, aby přestala myslet na tu šílenou událost. Nehodlal jsem to z ní tahat, když mi to nechce říct sama.

Spala velice neklidně, pořád se převalovala a pod zavřenými víčky bylo vidět, jak jí těkají oči. Pozoroval jsem jí celou a moje mysl se zaobírala neznámým Chrisem.

Všichni v domě se věnovali svým věcem a já tudíž měl celou noc sám pro sebe. Zvedl jsem se z postele a přešel ke knihovně, vytáhl jsem první knihu, která mi padla pod ruku. Tentokrát jsem si sedl hned vedle spící Alex a opřel se o čelo postele.

Trošku se zklidnila a já se začetl do vybrané knihy. Bylo brzo ráno, když se Alex začala hodně převalovat a být neklidná.

„Chrisi,“ začala šeptat ze spaní. Tohle jméno mě zasáhlo a z jejích úst se mi nelíbilo. Začal jsem si uvědomovat, že začínám žárlit.

Když začalo svítat, začala s sebou házet čím dál víc. Tiše jsem ji pozoroval, připraven zasáhnout, kdyby si začala nějakým způsobem ubližovat.

„CHRISI? NE!“ zakřičela z plných plic, až jsem se lekl a vymrštila se do sedu. V tu chvíli jsem využil jejího šoku a objal ji.

„Ššš… nic se neděje, byl to jenom sen,“ šeptal jsem jí do vlasů. Alex mě objala ještě víc a podle otřesů jejího těla, tiše vzlykala.

„Alex?“ zeptal jsem se, když se uklidnila.

„Hmm…“ jenom zamručela.

„Řekneš mi co se děje?“ zašeptal jsem otázku a stále ji držel v objetí.

„Jazzi, já nevím, jestli to dokážu,“ šeptala mi do hrudi.

„Víš, že jsi jediná, kdo mi říká Jazzi?“ snažil jsem se odvést její pozornost, abych ji rozptýlil.

„Jestli ti to vadí, tak já s tím přestanu.“

„Ježiš… ne… vůbec mi to nevadí, spíš naopak. Lichotíš mi tím, líbí se mi to oslovení,“ řekl jsem rychle, aby si to nevysvětlila špatně.

„Vážně ti to nevadí?“ Tentokrát zvedla hlavu a dívala se mi do očí. Ty její smaragdy s fialovým žilkováním jsou magické, vtahovaly mě do sebe a já se v nich topil.

„Jazzi?“ Slyšel jsem jakoby z dálky. Zavrtěl jsem hlavou ve snaze ji pročistit a kupodivu se povedlo. Rychle jsem uhnul očima jinam. Sakra co to semnou dělá?

„Máš jí plnou hlavu, bráško,“ ozval se ze spodního patra Edward, tak aby ho slyšely jenom upíří uši.

„Co to kecáš?“ odseknul jsem mu myšlenkou.

„Ty jsi ten, co vnímá emoce, tak se zkus zaměřit na ty svoje a poznáš…“ Nechal větu nedokončenou.

„Kolik je hodin?“ zeptala se Alex a zavrtěla se v mém náručí.

„Půl osmé, ostatní se chystají do školy. Nemáš hlad? Pro něco ti dojdu.“

„Ne, nemám,“ odpověděla mi poměrně rychle. Změřil jsem si ji pohledem, protože jsem jí to nějak nevěřil.

„Kdybys náhodou dostala hlad, tak mi to řekni a já ti něco připravím,“ informoval jsem ji a doufal, že si později řekne.

„Co budeme celý den dělat? Už teď se nudím,“ povzdechla si Alex a odtáhla se ode mne.

„No… odpoledne se za tebou staví Joe a do té doby můžeme dělat cokoliv, co tě napadne.“

„Cokoli mě napadne?“ zeptala se s jiskrami v očích.

„Pokud zůstaneš v posteli,“ informoval jsem ji o důležitém faktu.

„Néé… já chci ven, už je mi dobře,“ začala kňourat a zády se opřela o čelo postele.

„Co třeba si pustit nějaký film nebo si můžeš číst, či se podívat na úkoly co ti Joe včera přinesla ze školy,“ začal jsem vyjmenovávat možné činnosti, při kterých se nemusí pohnout z postele.

„Nejdřív bych něco udělala do školy a pak se třeba můžeme podívat na nějaký film?“ navrhla po chvilce zamyšlení.

„Na který předmět se chceš zaměřit nejdřív?“ zeptal jsem se jí a v rukou držel všechny sešity, co Joe přinesla.

„Dej mi je všechny, něco si z toho vyberu.“

„Tak vybírej a já ti mezitím připravím něco k snídani,“ oznámil jsem jí a nechal Alex samotnou v pokoji. Dveře od pokoje jsem nechal otevřené, i když to se svým upířím sluchem nepotřebuji. Sešel jsem po schodech do obýváku, který byl už prázdný a šel do kuchyně.

Na stole byl tác plný jídla, které divně páchlo, ale pokud to lidem voní a chutná tak proč ne. Popadl jsem tác, který dozajista připravila Esmé. Esmé moje milující a na všechno myslící mamka. Usmál jsem se pro sebe a vydal se zpět do pokoje.

„Je libo snídani?“ zeptal jsem se na prahu pokoje.

„To je všechno pro mě?“ vykulila oči na tác.

„Jen pro tebe,“ usmál jsem se.

„Jestli sis nevšiml, tak celý den prosedím v posteli, ne v lese na pařezech!“

„Potřebuješ sílu na uzdravení, takže se nebudeme hádat o tom, jestli je toho moc nebo ne. Sněz prostě to, co chceš.“  Podívala se na mě a pustila se do jídla.

Docela jsem si oddychl, nevěděl jsem, jak bych jí ještě jinak donutil jíst. Když dojedla, odnesl jsem tác zpět do kuchyně.

„Tak do čeho se pustíme nejdřív?“ zeptal jsem se hnedka mezi dveřmi a pomalu došel až k posteli.

„Jak jsi na tom Jazzi s matematikou?“ zeptala se nesměle.

„Co potřebuješ vysvětlit?“ usmál jsem se.

„Brali novou látku a já to nějak nechápu,“ řekla smutně a koukla na mne.

„Ukaž.“ Chvíli jsem dělal, že novou látku zkoumám a nakonec jsem sešit položil a jal se vysvětlování. Nakonec zkoušela vypočítat nějaké příklady sama a já jí kontroloval, Alex je velice chápavá dívka a hned látku pochopila a nedělala jí vůbec žádné problémy.

 

Zrovna se zabývala posledním sešitem a to dějinami když bouchly vchodové dveře a domem se roznesly hlasy mých sourozenců. Díky tomu, že jsem nechal otevřené dveře do pokoje, mohla Alex slyšet příchod ostatních.

„Ahóój,“ ozvalo se z přízemí sborově.

„Ahoj,“ oplatili jsme spolu s Alex.

„Jak bylo ve škole?“ křikl jsem do domu.

„Hned jsme u vás, ať nemusíte křičet,“ řekla Alice zdola.

„Ahojky,“ objevila se mezi dveřmi Joe a zamyšleně si nás prohlížela.

„Ahoj, tak jak bylo ve škole?“ zeptala se Alex.

„Ále, tak jako vždycky. Přinesla jsem ti další úkoly, ať toho pak nemáš moc najednou,“ oznámila Joe.

„Jak je marode?“ objevila ve dveřích pro změnu Alice s tácem, na kterém byl oběd a s Demetrim v patách. Tázavě jsem po něm hodil pohledem, on jenom pokrčil rameny a nenuceně se usmál.

Alice položila tác na stůl a pomáhala Alex sklidit postel, aby si mohla vzít jídlo do postele. Rozhodl jsem se holky nechat o samotě, zvedl se z postele, ve dveřích vzal s sebou ještě Demetriho a šel jsem do haly.

 „Tak povídej,“ vyzval jsem Dema.

„Není co,“ snažil se mě odbýt.

„Kecáš, nezapomínej, že to z tebe cítím, tak to vyklop,“ pohrozil jsem mu se smíchem.

„Co po mě chceš, abych se ti přiznal, že se mi líbí? Jo líbí se mi, ale to je všechno!“ vrčel na mě naštvaně.

„Když myslíš, že jenom líbí, ale tvoje emoce říkají něco jiného,“ upozornil jsem ho na fakt.

„Myšlenky taky říkají něco jiného,“ ozval se mi za zády Edward.

„Budoucnost se mění jako ponožky,“ přidala se Alice, která scházela po schodech odnášejíc tác od oběda.

„Co po mě všichni chcete?“ zeptal se rozzuřeně Demetri.

„Aby sis to srovnal v hlavě a uvědomil si to, co my ostatní už víme,“ odpověděl mu Edward.

Dál jsem jejich rozhovor nesledoval protože mou pozornost upoutaly pocity přicházející od Alex. Překvapení, zvědavost, zděšení a nakonec strach. Strach, který se stupňoval.

Vyděšeně jsem se podíval po Edwardovi, který mi už taky věnoval pozornost a vše vnímal přes mé myšlenky. Svou přirozenou rychlostí jsem se dostal ke dveřím pokoje a se zaklepáním pomalu vešel. Alex seděla na posteli, před sebou rozbalený balíček a v ruce držela dopis, který se v jejích rukou šíleně klepal. Zvedla k nám pohled a já opět mohl spatřit její uslzený obličej a zelonofialkové oči, které divně zářily.

Pomalu jsem vyrazil k posteli, při každém kroku mě obezřetně sledovala. Sedl jsem si na kraj postele. Pořád mě sledovala, nakonec oči sklopila a rozechvělýma rukama mi podávala dopis.

„Vím, co jsi zač,“ zašeptala sotva slyšitelně.

„Jak?“ zeptal jsem se též šeptem.

„Všechno je to v dopise. Máma mi celý můj život lhala, teď už alespoň vím, proč jsem divná,“ řekla smutně a smířeně.

Chtěj sem si od ní ten dopis vzít, ale jak se klepala tak jsem jí musel nejdřív chytit za ruku. Šíleně se lekla a cukla s sebou.

„Promiň,“ omluvila se mi smutně.

„To nic, já to chápu.“

„Je tu ještě jeden dopis,“ opět šeptala a vyndala z krabice bílou obálku s krasopisně napsaným jménem. Zvedla oči a podívala se po všech v místnosti, až na Esme a Carlislea jsme tu byli všichni.

Natáhla ruku směrem k Edwardovi a já zůstal jenom zírat.

„Pro mě?“ zeptal se udiveně.

„Ano, mám ti tohle předat a vyřídit ti pozdravy.“

„Alex? Od koho je ta krabice?“ zeptal jsem se jemně.

„Od mojí prababičky, kterou jsem nevěděla, že mám, ale podle všeho se má čile k světu, stejně jako praděda,“ řekla s ironií v hlase. Mezitím Edward otevřel dopis a četl.

„Už vím, odkud znám tvou vůni a proč je tvoje mysl někdy zastřená, je to dědičné,“ pronesl najednou Edward s pochopením a zároveň s uznáním v hlase.

„Můžeš to vysvětlit ostatním?“ zeptala se netrpělivě Alice.

„Amy neboli Anna Marie, pamatujete si na ní? Je to sice dávno, ale Alex je její pravnučka,“ vysvětloval Edward své rodině.

„Jsem mimo mísu,“ řekl Demetri.

„To bylo dřív, než ses k nám přidal,“ řekla Rose, která do teďka byla zticha.

„Máte na mysli Amy a Geoge?“ zeptal se Emmett.

„Čarodějky ze Salemu,“ zašeptal jsem sotva slyšitelně.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

prosba

(čiči, 24. 6. 2012 9:56)

prosííím další dílek,

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Devil

http://www.facebook.com/petra.hradcova

Devil.xxx@email.cz



Archiv

Kalendář
<< říjen >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31        


Statistiky

Online: 1
Celkem: 54006
Měsíc: 1370
Den: 53