Jdi na obsah Jdi na menu
 


5 – Vzpomínky, které bolí

2. 3. 2011

Pomalu jsem začala otevírat oči. Koukala jsem do stropu a snažila se vzpomenout, proč ležím v posteli. Po chvíli jsem začala očima bloudit po pokoji a zjistila, že nejsem u sebe, prudce jsem se posadila, ale to jsem nejspíš neměla dělat, protože se mi zatočila hlava a já se zaskučením opět dopadla do peřin.

„Už jsi vzhůru?“ Otočila jsem hlavu, směrem odkud přicházel ten hlas a viděla Jaspera.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se.

„ U mě v pokoji,“ řekl a přistoupil blíž k posteli a v rukou nesl tác s jídlem.

„Proč jsem u tebe?“

„Protože se o tebe staral můj otec, a kdybys nebyla u vás, tak by to měl z ruky.“

„Co mi bylo?“ zeptala jsem se a snažila jsem se zvednout do sedu.

„Jsi nemocná, pořádná angína a náběh na zápal plic,“ sděloval mi diagnózu a při tom mi pomáhal si sedu.

„A já myslela, že to byla jenom pořádná chřipka, jak dlouho tady jsem?“ zeptala jsem se.

„Prospala jsi tři dny,“ odpověděl mi a dal mi tác s jídlem na klín.

Natáhla jsem vůni kuřecího vývaru a můj prázdný žaludek se ozval. Sklopila jsem hlavu, když jsem cítila, že začínám rudnout.

„Tak se do toho pusť, nebo chceš snad krmit?“ zeptal se s úsměvem.

„Ne, to snad zvládnu sama,“ odpověděla mu. Vzala jsem si lžíci do ruky a začala jíst. Jasper si sedl ke mně na postel a upřeně mě pozoroval.

První dvě minuty jsem to nechala být, další dvě jsem to ještě vydržela, a když s tím pokračoval, bylo to už na mě moc.

„Musíš se na mě dívat, když jím?“ Fakt mi to bylo nepříjemné.

„Fascinuje mě to, u tebe, takže jo,“ řekl jakoby nic a dál nepokrytě zíral.

S velkým sebezapřením jsem polévku dojedla, ale stálo mě to hodně psychické síly. Jasper si vzal ode mne tác s nádobím a zvedl se z postele.

„Odpoledne přijde Joe, Demetri jí volal, že už ses probudila,“ mluvil na mě a při tom odcházel z pokoje.

„Demetri mluvil s Joe?“ zeptala jsem se udiveně.

„Jo, jsou teď jedna ruka.“ Usmíval se ve dveřích.

„Kdo by to do nich řekl?“ Zakřenila jsem se.

„Hned jsem zpět, jenom to odnesu.“

„Hmm…“ Pořádně a uvolněně jsem se opřela o čelo. Moje oči začaly opět bloudit po jeho pokoji. Popravdě vypadal jako klasický klučičí pokoj, tedy až na tu obrovskou knihovnu, která sčítala nespočet knih. Odhrnula jsem deku a spustila nohy na zem, zastudila mě do chodidel.

„Co to děláš?“ ozvalo se ostře za mnou. Polekaně jsem se otočila a tam stál Jasper s dost nabroušeným výrazem.

„Nic,“ zkusila jsem.

„Nic, vypadá trošku jinak. Zalez zpět do té postele,“ řekl velitelským hlasem a já raději poslechla.

„Promiň,“ snažila jsem se omluvit a při tom zkusila udělat psí oči.

„Alex…“ zaskučel poraženě, „kam jsi to chtěla jít?“ zeptal se už normálně.

„Prozkoumat ti knihovnu,“ přiznala jsem se.

„Ráda čteš?“ zeptal se zaujatě a posadil se na druhý konec postele.

„Když je dobrý spisovatel a děj, tak jo.“

„Vím, jak to myslíš.“ Usmál se na mě.

 

Celé dopoledne a část odpoledne jsme si povídali o všem možném. Ve tři hodiny přijeli Jasperovi sourozenci ze školy a vzali s sebou i Joe, která mi předala pozdravy od hrstky lidí, se kterými jsem se bavila a nějaké učení. Taky jsem se dozvěděla, že se alespoň měsíc do školy nepodívám, ale Joe mi bude nosit učivo a Jasper slíbil, že mi pomůže, když něčemu nebudu rozumět.

„Jo málem bych zapomněla, přišel ti balík, zpáteční adresa na něm není, ale zítra ti ho přinesu,“ vzpomněla si, najednou Joe.

„Ještě něco, co bych měla vědět?“ zeptala jsem se pro jistotu. Joe vypadala zamyšleně.

„Vlastně jo, volala tvoje máma. Chtěla ti popřát ke včerejším narozeninám, dalo mi to docela dost páce ji přesvědčit, aby nesedla na první letadlo a nepřiletěla.“

„Nééé, to bude zase rozhovor,“ zaskučela jsem nešťastně a nechala hlavu padnout do dlaní.

„Narozeniny?“ Zeptal se udiveně Jasper.

„Ona ti to neřekla?“ divila se Joe.

„Ne,“ odpověděl Jasper a jeho hlas zněl uraženě.

„Víš, že je neslavím, tak proč bych o nich měla někomu říkat?“ zeptala jsem se, Joe.

„Možná je na čase to změnit,“ prohlásila, Joe.

„Zaslechly mé uši dobře?“ Objevila se najednou Alice mezi dveřmi.

„Nevím, co myslíš,“ snažila jsem se dělat nechápavou.

„On tady někdo vyslovil slovo narozeniny?“ Vyzvídala.

„Ne?“ zkusila jsem.

„Takže jo! No bezva bude párty,“ začala jásat.

„Ne nebude. Oslavenkyně je připoutána na postel,“ odpověděl jako by nic Jasper.

„Alex? Ty máš narozeniny?“ Zeptala se Alice přímo mě.

„Nemám, spíš měla,“ odpověděla jsem jí poraženě.

„Jak jako měla?“ Třeštila ty svoje kukadla, div jí nevypadli z důlků.

„Včera?“

„Co? Včera! Jak to, že o tom nic nevím?“ zuřila a při tom upřela svůj pohled, na chudáka Jazze.

„Já to nevěděl,“ bránil se Jasper s rukama v obraném gestu alá nestřílej.

„Joe?“ obrátila svou pozornost na jinou osobu v pokoji.

„No na mě se už vůbec nedívej. Já nejsem ten, kdo vydal rozkaz to nikomu neříkat,“ bránila se, Joe. Alice se tedy obrátila na mě, bohužel nikdo další v pokoji nebyl. Škoda.

„Alex? Proč nechceš, aby o tom někdo věděl?“ zeptala se mě s divným klidem. Kam se poděla ta zabíjející nálada, která ji ještě před chvílí sršela z očí?

„Alice, nech to být,“ zarazila ji Joe, než se v tom začne rýpat víc.

„Ale…“ chtěla Alice něco namítnout.

„Ne, nech to být,“ řekla o něco rázněji a její pohled upřený na Alice, ale sliboval, že jí to vysvětlí. Chudák Jasper koukal z jedné na druhou a byl vedle jak ta jedle.

„Je čas na večeři, půjdeš ji semnou připravit?“ zeptala se Alice Joe.

„Jo,“ odpověděla, Joe a následovala ji z pokoje ven. Nevím, kudy a kam šly, protože já z tohohle baráku znám jenom Jazze pokoj a ještě ke všemu se nesmím ani hnout z postele, jinak bude šílet.

„Alex? Co to bylo za roztržku mezi vámi?“ A je to tu zase.

„Máš na mysli to, proč neslavím narozeniny?“

„Přesně to mám na mysli.“

„Jazzi, já… nechci se o tom bavit.“ Vážně jsem nechtěla vzpomínat na staré časy a otevírat rány, které se začínaly hojit.

„Dobře. Povíš mi to někdy?“ zeptal se smutně, ale chápavě.

„Možná… někdy… promiň, fakt nejsem o tom schopná mluvit… zatím,“ dostávala jsem ze sebe namáhavě. Horší ale bylo, že se staré rány začaly opět otevírat.

Viděla jsem rychle se blížící světlo.

„Chrisi!“ Můj naléhavý výkřik byl přehlušen šíleným troubením náklaďáku.

Rychle jsem se otočila na Joe sedící na zadním sedadle, která se vyděšeně dívala do blížících se světel.

Ještě můj pohled spočinul na místě řidiče, kdy jsem naposledy viděla ten nejvyděšenější pohled z hnědých očí, které jsem tak milovala.

 

„Alex!“ ozývalo se volání z dálky.

„Prober se, nebo tě profackuju.“ Teď už jsem rozpoznávala hlas Joe, ale nikde jsem ji neviděla.

Několikrát jsem zamrkala a mlha, která se mi přelila přes oči, zmizela. Nechápavě jsem se rozhlédla kolem sebe a chtěla se pohnout, ale v tom mi něco bránilo. Jasper mě pevně svíral v náruči a vyděšeně se na mě díval. Vzhlédla jsem ke dveřím pokoje, které byly do kořán a v nich Stála celá Jasperova rodina. Všichni na mě valili oči, jediný Edward se tvářil chápavě nebo to byla bolest?

„Promiňte,“ kuňkla jsem sotva slyšitelně, ale věřila jsem v to, že to uslyší.

„Ale, tohle se ti nestalo dobrého půl roku,“ řekla vyděšeně Joe.

„Já vím,“ povzdechla jsem si.

„Co to bylo?“ zeptala se Rosalie.

„Záchvat paniky, bezmoci, říkej si tomu jak chceš, ale je to trauma po nějaké nepěkné události, kterou se snažíš pohřbít hluboko v sobě a namyslet na ní, jenom u Alex to má dosti hrozný průběh,“ odpověděl jí Carlisle a při tom mě upřeně sledoval, jako kdybych se každou chvíli měla znovu zhroutit. Po chvíli se otočil a začal rodinu vyhazovat ven z pokoje s tím, že mě musí prohlédnout. Jazz sice odporoval, ale bylo mu to na nic, prostě skončil za dveřmi jako ostatní. Jediná komu bylo dovoleno zůstat, byla Joe.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Carlisle, při tom přišel k posteli a posadil se na ní. joe si sedla na druhou stranu.

„Je mi dobře, dokonce jsem snědla i oběd.“ Já vím, samochvála smrdí.

„To je dobře. Ukaž, poslechnu si tě.“ Z kapsy vytáhl stetoskop a já poslušně dýchala podle rozkazů.

„Uzdravuješ se rychle, ale chci, abys zůstala ještě minimálně tři dny v posteli, pak uvidíme.“

„Tři dny?“ Se zcvoknu, co budu dělat?

„Přesně tak a Jasper zůstane s tebou doma, abys to dodržela, ale to my nedělá starosti,“ zvážněl najednou.

„Co vám dělá starosti,“ Zvědavá jako vždy.

„To co jsem viděl před chvílí.“

„Já…“

„Alex, já tě nenutím, abys mi to teď a tady řekla, jenom není dobré to v sobě dusit a tím ničit sama sebe.“ Přerušil mě dřív, než jsem stačila něco říct.

„Dobře.“ Joe mi stiskla ruku, a tím mi dávala najevo, že je tady se mnou. Po tvářích mi samovolně začaly stékat slzy, které jsem horlivě odstraňovala volnou rukou.

„Alex,“ zašeptala tiše Joe, přitáhla si mě k sobě a já se jí naplno rozbrečela na rameni.

„To bude dobrý, uvidíš,“ šeptala.

„Budeš mít mokrý tričko,“ vzlykla jsem jí do ramene.

„To nevadí,“ odpověděla. Proud slz se mi rozjel na plno a s ním i vzpomínky na moje šťastné dětství po boku Chrise, končící osudnou nehodou, za kterou mohl řidič náklaďáku. Všechny fakta jsem věděla, teoreticky jsem se už ani nebudila s křikem, ale v den mých narozenin a po nich se to všechno vrací.

Ani nevím jak, ale usnula jsem. Probudilo mě až hlasité šeptání blízko mě.

„Já vás slyším,“ upozornila jsem na sebe.

„Jak ti je?“ zajímal se Jazz.

„Bylo mi už lépe. Nemáš náhodou prášek na bolest hlavy? Myslím, že mi asi pukne.“

„Chvilku vydrž, hned jsem zpět,“ řekl a vydal se do útrob domu.

„Joe, řekla jsi to někomu?“ zeptala jsem se jí.

„Jenom Alice, musela jsem jí to nějak vysvětlit, ale slíbila, že bude mlčet.“

„Děkuju.“

„Alex, tohle není jenom tvoje věc. Tedy je, ale pro tebe to bylo horší, víš jak to myslím.“

„Já vím. Joe, chybí mi,“ znovu jsem vzlykla.

„Už nebreč prosím, Chris by nechtěl, aby ses tak trápila,“ snažila se mě uklidnit.

„Hlavu vzhůru, život jde dál. Tak by to asi řekl.“ Tyhle vzpomínky bolely, ale bylo v nich něco, co mi dodávalo sílu.

„No vidíš.“ Položila mi ruku na tvář a setřela jednu zbloudilou slzu. Vrátila se mi zpět stará dobrá kamarádka z dětství.

„Joe, je pozdě odvezu tě domů a Alex by měla už jít spát.“ Objevil se ve dveřích Demetri.

„Už musím, zítra po škole se opět stavím a přivezu s sebou tem balík,“ řekla Joe a při tom už mířila ke dveřím.

„Ahoj zítra,“ rozloučila se s úsměvem mezi dveřmi.

„Ahoj,“ rozloučila jsem se s ní.

Jen co Joe zmizela, objevil se Jazz s práškem v jedné ruce a sklenicí vody v druhé.

„Tohle ti posílá Carlisle.“ Podával mi oboje.

„Děkuji.“

„Počkám, než usneš.“ Lehla jsem si do postele a zavřela oči.

„Jazzi?“

„Ano?“

„Ztratil jsi někdy někoho hodně blízkého?“

„Ztratil jsem svou rodinu, i když si jí nepamatuju, tak ta ztráta bolela.“

„Přestane to někdy?“

„Co myslíš?“

„Jestli to někdy přestane bolet.“

„Nepřestane, jenom se ta bolest časem zmenší.“

„Co je to čas?“

„Alex, tohle je u každého jiné. Záleží na hodně věcech.“

„Například?“

„Například, jak moc jste si byli blízcí, jestli to byly rodiče nebo sourozenci, kamarád, kamarádka. Každá ztráta milovaného člověka bolí jinak.“

„Jinak?“

„Měla jsi tu osobu hodně ráda?“

„Milovala jsem ji Jazzi, bylo to mé druhé já, jako by zemřel i kus mě.“

„Spi Alex, zaspi tu bolest, uvidíš, že ráno to bude lepší.“ Pohladil mě po vlasech, dal mi do nich pusu a začal broukat.

„Proč to děláš?“ přerušila jsem ho.

„Co máš na mysli?“ povzdechl si.

„Všechno tohle starání? Někdo jiný by se o mě takhle nestaral.“

„Nejsem někdo jiný. Mám své důvody.“

„A smím vědět, jaké důvody to jsou?“

„Ještě je na to brzy, ale slibuju, že ti to jednou v tu pravou chvíli a dobu řeknu.“

„Slibuješ?“

„Už jsem to jednou řekl. Slibuju a teď už doopravdy spi.“ Uzavřel tak naše povídání a začal broukat tam, kde skončil a já díky tomu usnula.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

prosba

(čiči, 11. 7. 2011 17:53)

prosím další pokračování, moc krásně píšeš

moc moc pěkněj díl

(CAlen, 15. 3. 2011 11:30)

moc moc pěkněj díl, už se nemůžu dočkat dalších dílů

Jupíí!

(Scherry, 3. 3. 2011 22:09)

Moc moc hezká kapitolka, Alex to asi nemá jednoduché, těším se na pokračování :)

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Devil

http://www.facebook.com/petra.hradcova

Devil.xxx@email.cz



Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    


Statistiky

Online: 1
Celkem: 49802
Měsíc: 263
Den: 2