Jdi na obsah Jdi na menu
 


4 - Zvláštní

6. 1. 2011

Ráno jsem seděl u sebe v pokoji a přemýšlel nad včerejškem. Alex nevypadala zrovna nejlíp, když jsem ji odvezl domů.

„Pohni, jinak přijdeme pozdě.“  Nakoukla do mého pokoje Alice.

„Už jdu,“ řekl jsem, vzal batoh z podlahy u postele a sešel do haly, kde jsem se připojil ke zbytku rodiny.

Před školou jsme byly mezi posledními, když jsem vylézal z auta všiml jsem si auta Joe ze kterého akorát vylézala. Netvářila se zrovna nadšeně.

„Na co myslí?“ zeptal jsem se Edwarda.

„Na Alex, ráno nevypadala vážně dobře,“ odpověděl a tvářil se divně.

„Jeď za ní, myslím, že tě bude potřebovat,“ ozvala se vedle mě Alice a dávala mi klíčky od mého auta, které si vydupala řídit.

„Jedu, omluv mě ve škole,“ řekl jsem Alice.

Nasedl jsem do auta a vyjel ze školního areálu, díky rychlosti kterou jsem zvyklí jezdit jsem byl před Alex bytem během chvilky. Tentokrát jsem si dal bacha na sousedovu garáž. Vylezl jsem z auta a hned si to namířil ke zvonkům. Zazvonil jsem poprvé, nic se nedělo, podruhé, také nic, na potřetí jsem zvonek už držel.

Ozvalo se bouchnutí a na jednom z balkónů se objevila rozčepýřená hlava.

„Sakryš, ty tedy vypadáš,“ neodpustil jsem si poznámku.

„Co tu chceš?“ ozvalo se sotva slyšitelně i pro upíří uši.

„Vůbec tě neslyším, hoď mi klíče, jdu nahoru.“ Hrál jsem si na člověka. Zmizela a zase se objevila. Hodila mi dolů klíče a zase zmizela.

Rychle jsem našel ten správný klíč ode dveří, ono mezi čtyřma se nehledá špatně a vyběhl lidským tempem schody do třetího patra, otevřel si dveře, sundal boty a šel po sluchu. Jediné bušící srdce se ozývalo z jednoho pokoje. Vešel jsem a viděl Alex, jak leží zachumlaná v peřinách.

Z pod víček mě sledovala, jak jdu k posteli a sedám si na ní. Nedalo mi to a položil jsem jí ruku na čelo, celá hoří.

„Máš hrozně vysokou teplotu,“ informoval jsem toho maroda.

„Asi jo,“ zachraptěla.

„Kde máš lékárničku?“ zeptal jsem se automaticky.

„V koupelně za zrcadlem,“ řekla sípavě. Okamžitě jsem se zvedl a zamířil do koupelny, během chvilky jsem do ní už cpal prášek s vodou a informoval jí o navštívení nemocnice a kupodivu ani neprotestovala.

Během vteřiny opět usnula a já si pohodlně sednul k nohám její postele a začal se rozhlížet po pokoji. Předmětem mého zájmu se stala knihovnička naproti posteli, zvedl jsem se a šel se podívat, co skrývá za poklady. Byly v ní samý zajímaví autoři, ale mě zaujal název Twilight a jeho další tři díly, vzal jsem si první a posadil se zpět do postele.

Četl jsem lidskou rychlostí, takže když se ze školy vrátila Joe, měl jsem za s sebou půlku prvního dílu, hltal jsem to jedním dechem. Znal jsem Stephanii jako všichni z mojí rodiny a ta holka nám způsobila peklo, ale tohle bylo něco.

„Je tu někdo?“ ozvalo se z chodby.

„Jo, jsem tu u Alex,“ odpověděl jsem.

„Jaspere? Co tu děláš?“ zeptala se Joe mezi dveřmi.

„Co by hlídám ji,“ řekl jsem a ukázal na spící Alex.

„Aha a jak víš, že jí není dobře?“

„Včera jsem jí celou promočenou, špinavou a promrzlou na kost vezl domů.“

„Aha,“ řekla a otočila se, že odejde, když s sebou začala Alex v posteli házet.

„Ne, nech mě napokoji,“ snažila se křičet za spaní.

„Co je jí?“ ptala se vyjeveně Joe.

„Jdi ode mě, já nic nemám,“ zavřeštěla znovu Alex.

„Blouzní, to má z té horečky,“ vysvětloval jsem Joe a ta hned přiskočila k posteli a pokoušela se ji zbudit, ale nedařilo se jí. Vytáhl jsem z kapsy mobil a ihned vytáčel Carlislea číslo.

„Jaspere, děje se něco?“ ptal se ihned.

„Mam problém. Alex dostala horečku a začala blouznit. Co mam dělat?“ vyhrkl jsem do telefonu.

„Zkus mokré zábaly na kotníky, zápěstí a čelo, kdyby se to do dvou hodin nezlepšilo, zavolej mi a já tam přijedu,“ předával mi informace Carlisle. Hned jak jsem ukončil hovor vysvětlil jsem všechno i Joe a společně jsme se začaly o Alex starat.

Joe ihned vylítla z pokoje a v koupelně začala točit do nějaké nádoby vodu, kterou přinesla do pokoje a znovu odběhla, tentokrát přinesla nějaké šátky a ještě se vrhla do skříně Alex a vyštrachala další. Automaticky jsem je začal namáčet a obalovat Alex zápěstí, další jsem jí dal na čelo, až se celá oklepala, ale alespoň přestala sebou házet. Joe jí obalila kotníky a oba jsme sledovaly, jak se začíná zklidňovat. Po půl hodině jsme zábaly vyměnily za nové a pokoušely se Alex probudit.

 

Po dvou hodinách úporného snažení a sražení horečky se konečně probrala.

„Jsem vzhůru,“ zanaříkala.

„No sláva, víš jak dlouho se tě snažíme probrat? Jenom mi tady blouzníš v horečkách. No nic, Joe pomoz mi s ní, musím ji dostat do nemocnice nebo ne, počkej, zavolám tátovi, to bude lepší a ty koukej být vzhůru.“ Joe ihned přišla. Okamžitě jsem vytáhl telefon a volal.

„Carlisle, potřebuju, abys přijel,“ vyhrkl jsem bez pozdravu.

„Zlepšila se ta horečka nebo ne,“ ptal se Carlisle.

„Ne nelepší se to, až teprve teďka se probrala a nevypadá, že bude dlouho při vědomí.“

„Vydám se hned na cestu, řekni mi adresu a jsem tam za pět minut.“

„Dobře, budu tě čekat,“ odpověděl jsem mu a podal mobil Joe. „Chce adresu.“ Joe si vzala mobil a začal diktovat.

„Alex, nesmíš usnout, potřebuju abys Carlisleovi řekla co všechno ti je, rozumíš?“ mluvil jsem na Alex a snažil se jí udržet vzhůru.

„Já ti rozumím, ale horší to bude s provedením,“ zašeptala.

„Já vím, ale snaž se, prosím.“ Sedl jsem si k ní na poste, její ruku jsem vzal do své a druhou jí pohladil po tváři.

„Budu,“ odpověděla.

„Tady je čaj.“ Přišla do pokoje Joe.

„Alex, teďka tě posadím a zkusíš se napít,“ řekl jsem ihned a začal za pomoci Joe konat. Pomohla mi posadit Alex a já nakonec vzal čaj a pomalu ho nakláněl, párkrát si lokla a tvářila se uvolněně. Bytem se rozezvučel zvonek a Joe ihned vylítla. Dobře pochopila, že je to Carlisle a taky během pár minut vcházely do pokoje.

„Alex, já jsem doktor Carlisle Cullen, můžeš mi říct, co všechno tě bolí?“ začal se hned Carlisle představovat a požadoval informace týkající se jejího stavu.

„Hlava, krk, oči, celé tělo,“ šeptala.

„Teďka si tě poslechnu, takže zhluboka dýchej,“ oznámil jí a stetoskop jí přitiskl zepředu pod tričko pyžama. Bylo vidět, jak jí to zastudilo, protože sebou nepatrně cukla. Sípavě a chrčivě se nadechovala, nemusel jsem mít stetoskop, abych to slyšel.

„Měla čtyřicítku horečku, snažil jsem se to srazit zábaly, když nepomáhaly prážky, ale nijak moc to nepomohlo,“ sděloval jsem Carlisleovi.

„Vedl sis dobře, má náběh na zápal plic a k tomu pořádnou rýmu, tu horečku musíme co nejrychleji srazit, už mě skoro nevnímá,“ mluvil ke mně Carlisle a Alex vypadal, že každou chvíli zase usne.

„Já vás slyším,“ zašeptala tichoučce.

„Je zase mimo,“ řekl jsem a díval se zděšeně z Alex na Carlislea.

„Joe, podej mi teploměr, musíme zjistit kolik má,“ řekl Carlisle.

„Tady.“ Podával Carlislemu teploměr, který jí ho ihned strčil do podpaží. Další dvě minuty byly neskutečně dlouhé. Pípnutí teploměru byla jako rána na bubny. Carlisle okamžitě ho vytáhl a zkontroloval.

„Čtyřicet, Joe napusť vanu ledovou vodou, Jaspere přines mi osušku, HNED!“ udílel rozkazy Carlisle na všechny strany. Rozeběhly jsme se do koupelny. Joe po mě hodila osušku a sama začala napouštět vanu. Nechal jsem Joe v koupelně a šel do pokoje, tam už Carlisle vymotal Alex z peřiny. Podal jsem mu osušku, kterou si ihned vzal.

„Jdi teď ven, musím ji svléct.“ Vyhodil mě z pokoje. Šel jsem tedy za Joe do koupelny, která už měla napuštěnou vodu, během chvilky se v dveřích objevil Carlisle a v náručí měl Alex zabalenou jenom v ručníku. Přešel k vaně a začal ji pomalu spouštět do ledové vody.

Byla tam už skoro celá, když se probrala a začala s sebou házet, okamžitě jsem Carlislemu přiběhl na pomoc a snažil se s ním ji udržet ve vaně. Ta holka má ale páru.

„Je mi zima,“ šeptala Alex.

„Já vím, ale musíš to vydržet, tu teplotu musíme srazit,“ šeptal jsem jí zpátky a výskáním v mokrých vlasech se ji snažil uklidnit.

„Prosím.“

„Carlisle nestačí to už? Začínají jí modrat rty.“ Snažil jsem se její utrpení už zastavit.

„Vyndáme jí. Joe suchou osušku, pyžamo a ty ven.“ Zase mě vyhodil. Z koupelny už odnášel Alex v čistém pyžamu. V pokoji ji zabalil do deky a otočil se opět na Joe.

„Zabal jí nějaké věci do tašky, jede k nám, tam budu mít čas se jí věnovat a budu jí mít pod kontrolou,“ oznámil Joe a ta začala ihned balit její věci.

„Můžu si půjčit tyhle knížky?“ zeptal jsem se Joe a ta se podívala co držím v ruce a jenom mi kývla. Hodila jsem ještě k věcím pro Alex její sérii knížek.

„Hotovo,“ oznámila Joe a podávala mi tašku s oblečením.

„Sbaleno můžeme jet,“ řekl jsem Carlislemu. Carlisle na nic nečekal, vzal zabalenou Alex do deky a vydal se ke dveřím bytu. Vzal jsem spolu s Alex taškou ještě Carlisleho lékařskou brašnu a šel za ním k autu.

„Jaspere, počkej,“ zastavila mě Joe.

„Co potřebuješ?“ zeptal jsem se jí.

„Myslíš, že bych se mohla za ní přijet podívat?“ zeptala se.

„Můžeš,“ řekl jsem, dal jí adresu a ještě pro jistotu i číslo na mě.

„Zavolej kdykoliv, ale návštěvu ohlas předem, prosím,“ požádal jsem jí.

„Děkuji,“ poděkovala pokorně, asi si uvědomila, že je to zčásti její vina.

Carlisle dal Alex k sobě do auta a vyjel domů. Ještě chvilku jsem stál před autem a přemýšlel co Joe říct.

„Joe, měla by sis uvědomit, co chceš, protože to co jsi udělala, Alex jenom ublížilo,“ povzdechl jsem si.

„Já, vím, taky jsem si to přes noc uvědomila, jenomže jsem neměla jaksi možnost se jí omluvit,“ řekla sklesle.

„Víš co? Až se Alex probudí a bude vnímat, co jí říkáme, zavolám ti a ty se budeš moc pokusit ji odprosit.“

„Dík Jaspere,“ poděkovala mi.

„Mně neděkuj, já to dělám pro ni,“ odpověděl jsem netečně, nasedl radši do auta a vyjel domů.

 

Carlisle už byl jak dávno doma, když jsem dorazil i já a Alex byla už v mém pokoji. Počkat v mém? Podíval jsem se po Edwardovi.

„Jo je u tebe, jiný pokoj nemáme, Esme s Carlisle jsou u ní a dávají ji zábaly na sražení té horečky,“ informoval mě.

„Kdyby něco jsem u ní.“

„Jasně, jo, a kdyby tě to zajímalo tak při tom blouznění jsou její myšlenky nějak rozházené. Co je Twilight?“ zeptal se zvědavě Edward.

„Až to přečtu, dám ti to,“ informoval jsem ho. Kde jsou ostatní?

„Rosalie je v pokoji, Emmett s Alice a Demetrim na lovu,“ řekl nezaujatě a vydal se semnou po schodech.

„Jdeš se na ní podívat?“ zeptal jsem se.

„Vidím ji přes myšlenky, ale popravdě je na ní něco zvláštního a ani mi nevoní,“ řekl zamyšleně.

„Máš pravdu je zvláštní a nad tou vůni jsem se ani nepozastavil,“ spekuloval jsem s ním , až před dveře k mému pokoji.

„Pojďte, už jsme tu teplotu trochu srazily,“ ozval se zevnitř Carlisle a my s Edwardem vešly dovnitř.

Sednul jsem si k ní na postel a díval se, jak poklidně spí, ale Edwardovi pocity na mě dolehli.

„Edwarde co je?“ zeptal jsem se.

„Je zvláštní, vy necítíte tu divnou vůni? Voní po koření, skořice, hřebíček, už jsem to jednou cítil jenom nevím kdy, nemůžu si vzpomenout,“ spekuloval Edward.

„Zatím jsem se nad tou vůní nepozastavil, ale je to zvláštní,“ přidal jsem se k Edwardovi.

„Nejen vůně, ale podívej i na to jak vypadá, ty melíry jsou pravý nebo barvený?“ ptal se Edward. Náš rozhovor přilákali zbytek rodiny, která už se po lovu vrátila domů.

„Pravý, proč?“

„Jaký má oči?“ vyptával se dál Edward.

„Smaragdově zelený,“ zavrčel jsem, protože mě začínali jeho otázky vytáčet.

„Jenom, nic zvláštního na nich není?“

„Sakra proč tě to zajímá? Počkej, až se probere.“

„Snažím se vzpomenout, jestli tě to zajímá. Prostě potřebuju co nejvíc informací,“ vrčel Edward a s jeho myšlenkami se odebral k sobě do pokoje. Proč nemůžu vidět já ostatním do hlavy?

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

dalšííííí :D

(patulka13, 13. 2. 2011 13:59)

krása... honem další kapitolku prosííííííím... :)

Další kapču:))

(Jasmina White, 15. 1. 2011 17:10)

Nádhera...prosím honeem dalšíííí:)))))))

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Devil

http://www.facebook.com/petra.hradcova

Devil.xxx@email.cz



Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    


Statistiky

Online: 2
Celkem: 49511
Měsíc: 327
Den: 17