Jdi na obsah Jdi na menu
 


2 – Stěhování 2. část

8. 12. 2010

 


Za Charlieho asistence jsem měla zabaleno během hodinky. Charlie nakoupil nějaké věci pro Aliho. Pelíšek, hračky, misky a žrádlo, abych nemusela nějaký čas jít nakupovat.

Pomalu jsem začala snášet věci dolů, ale jenom ty lehké. Ostatní odnesl Charlie a začal je skládat do auta. Když bylo vše naloženo, pomohl mi do auta a Aliho zapnul do speciálních pásů pro psy, aby mohl být na zadních sedačkách. Došel zamknout dům, nasedl do auta a už jsme vyjížděli směr Alijaška.

Cestou jsme dávali přestávky kvůli Alimu. Nakonec jsme se zastavili v jednom obchodním centru, abychom nakoupili nějaké jídlo, drogerii a vše ostatní, co jsem si sebou nepřibalovala, protože mi přišlo zbytečné to vézt, když jsem si to mohla koupit na místě.

Charlie zaparkoval před kolejí. Vystoupil z auta, otevřel zadní dveře a pomohl Alimu z auta. Pak se otevřely dveře na mojí straně. Ucítila jsem Charlieho ruku na svém rameni.

„Pojď... pomůžu ti.“

„Děkuji.“ odpověděla jsem mu a usmála se. Pomohl mi ven a do levé ruky mi dal poutko od postroje.

„Dojdi si zatím na vrátnici pro klíče od pokoje a projdi si ho. Já ti tam pak všechno odnesu. Když vejdeš dovnitř, asi deset kroků a napravo by měla být vrátnice.“ informuje mě Charlie.

„Dík tati.“ odpovím mu. Rozdělám si slepeckou hůl a s Alim se vydám směr kolej. Naštěstí tady nejsem poprvé, jenom pro jistotu mě Charlie nasměruje.

Pomalu jsme s Alim šli směr kolej. Já před sebou ťukala holí, abych do něčeho nebo někoho nenarazila. Sice by mi v tom Ali zabránil, ale když lidé vidí slepeckou hůl dávají si přeci jen pozor. Slyšela jsem rozhovory a kroky ostatních lidí, kteří se tu pohybovali. Některé kroky se zastavily, když mě nejspíš uviděli a uvolnili mi cestu. Koncem hole jsem narazila do zdi a tím jsem pochopila že jsem u koleje.

,Kam teď? Bells no tak vzpomínej napravo nebo nalevo?! Nalevo! No jasně!´ Holí jsem jemně poklepávala na stěnu. Ali šel v klidu vedle mě, ale nejednou se zastavil a zakňučel. Natáhla jsem ruku s holí a klepla do dveří, ty jsem poznala podle zvuku. Pohladila jsem Aliho, složila hůl a pomalu přišla ke dveřím našla jsem kliku a otevřela. Prošli jsme venkovními dveřmi a já začala počítat kroky. Napočítala jsem jich pět, když v tom do mě někdo vrazil. Bylo to jako vrazit do kusu skály. Jak jsem dopadla na zem, bolestně jsem při tom sykla. Ali byl okamžitě umě a strkal mi čumák do podpaží, aby mi pomohl na nohy.

„Proboha... promiň... já tě neviděl.“ řekl někdo jemuž patřil velice hezký a melodický hlas. Podívala jsem se směrem, odkud jsem ten nádherný hlas zaslechla a usmála se.

„To nic... to je v pořádku.“

„Vážně? Nevypadáš tak... počkej pomůžu ti vstát.“ než jsem stačila něco říct mě zvedaly něčí studené ruce.

„Dík. Prosím tě kde je taky vrátnice?“ využila jsem situace.

„Hned támhle za rohem.“ odpověděl.

„Jo jasně díky, ale nemohl bys mě tam doprovodit?“ zeptala jsem se ho.

„Ach... jo jasně. Promiň já si hned nevšiml, že ty... no, že nevidíš.“ vykoktal ze sebe a tomu jsem se musela usmát.

„Tak pojď.“ přešel na stranu kde nebyl Ali a chytil mě za ruku. Za moment jsme byli na místě.

„Dobrý den Maxi. Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se ženský hlas, která podle tónu byla postarší, ale příjemná paní.

„Pro mě nic paní Konečná, ale tady slečna dneska přijela.“ odpověděl jí a pustil mojí ruku.

„A slečna se jmenuje?“ zeptala se příjemným tónem.

„Swonová. Isabella Swonová.“ odpověděla jsem jí hned.

„Ach... ano. Vy jste ta co má pokoj sama?

„Ano. Měla bych mít vlastní pokoj.“ doufám, že ho budu mít. Jestli ne, tak nevím co bych si počala. ,Bells buď v klidu, vždyť ti to schválili.´ uklidňovala jsem sama sebe.

„Ano! Tady máte klíč.“ natáhla jsem ruku směrem k hlasu a ucítila jsem klíč.

„Je to druhé patro, doleva a dveře číslo 211.“ řekla paní Konečná.

„Můžu se vás ne něco zeptat?“

„Jen se ptej holčičko.“ fajn... tohle oslovení nesnáším. Bublala jsem vzteky, ale nedala na sobě nic znát.

„Kolik sérií schodů je do druhého patra a po kolika?“ zeptala jsem se. Chvíli bylo ticho.

„Já... tohle vážně netuším... tedy do druhého patra vedou čtvery schody, ale po kolika to vážně netuším. Proč to potřebuješ vědět? Smím-li se zeptat?“ říkala to velice rozpačitě. Asi jí o mě nikdo neinformoval. No co se dá dělat.

„Já totiž nevidím, ale to nevadí hlavní je že vím kolik sérií. Jo a ještě... kolikáté dveře to jsou?“

„Myslím, že čtvrté po levé straně.“ odpověděla, ale v jejím hlase bylo znát že si vůbec není jistá.

,No nic, musím to najít sama.´ Povzdechla jsem si.

„Děkuji. Já už to nějak najdu.“ odpověděla jsem a povzbudivě se usmála směrem odkud jsem předtím slyšela její hlas.

Tem kluk asi mezitím odešel, neslyšela jsem žádné dýchání, tlukoucí srdce ani pohyby těla. Znovu jsem si složila hůl a vydala se ke schodům, které měly být přímo rovně přede mnou. Našla jsem je celkem snadno. Ali před nimi zastavil a zakňučel, hůl jsem dal před sebe a ťukala na každý schod. Napočítala jsem jich dvanáct v každé sérii.

,Teď pokoj! Hmm... říkala doprava, po levé straně a čtvrté, takže by to měly být tyhle.´ Prsty jsem vyjela po dveřích a nahmatala číslo 209.

„No to se dalo čekat.“ řekla jsem si potichounku pro sebe. Přešla o dveře dál a našla číslo 210. ,Takže to budou hned ty vedle.´ Přešla jsem k těm dveřím a našla číslo 211.

„Konečně.“ oddechla jsem si. Našla jsem zámek a odemkla si. Do nosu mě uhodil zápach nevětraného prostoru.

„No FUJ!“

Poté co jsem prošla malou předsíňkou, kde byla úzká skříňka na bundy a botník. Sundala z Aliho postroj a nechala ho na botníku. Nahmatala jsem další dveře a otevřela je. Zarazil mě úplně stejný puch nevětraného prostoru.

„Musím najít okno.“ Pokoj jsem začala zkoumat systematicky z leva do zprava po obvodu. Vedle dveří byly hned další. Otevřela jsem je a vešla. Aliho jsem nechala v pokoji. Nahmatala jsem skříňky, šuplíky, sporák, stůl, židle a lednici, bezva takže kuchyňka.

Vyšla jsem ven, jednou rukou jsem jela po zdi a v druhé měla hůl nataženou mírně před sebou. V pokoji bylo slyšet Aliho funění a já cítila jeho pohled. Holí jsem do něčeho narazila, pomalu jsem se k tomu přiblížila. Skříň a hned vedle postel. Vedle postele malá skříňka s lampičkou. ,Potom poprosím Charlieho aby ji někam uklidil nechci ji zchodit a rozbít.´ Topení pod oknem, které jsem hned začala otvírat. Zaslechla jsem otevření dveří a ucítila Charlieho vůni.

„Bells, nesu ti věci. Kam ti je mam dát?“

„Na postel. Potom si je sama uklidím.“ odpověděla jsem mu a pokračovala v prohlídce pokoje. Vedle okna bylo dost volného prostoru. ,Sem bych mohla dát Aliho.´ Rukou jsem jela po zdi a nahmatala poličku. Holí jsem narazila do zdi. Otočila jsem se a rukou pořád jela po poličce. Sjela jsem rukou pomalu dolů a nahoru a zjistila že je tam 5 rohových poliček. Kousek od poliček byl velký psací stůl se židlí a vedle až ke dveřím velké volné místo. ,To se mi bude hodit. Dám si sem stojan na housle, kytaru a flétnu ve futrálu dam na poličku.´

Přešla jsem pokoj zpět k posteli a začala zkoumat, co mi Charlie přinesl. Jako první jsem narazila na tašku s jídlem, vzala ji a šla do kuchyně. Dveře od pokoje se otevřely.

„Bells už jenom hudební nástroje a hned ti půjdu pomoct vybalovat. Řekl Charlie z pokoje.

„Dobře tati.“ křikla jsem za ním a slyšela bouchnutí dveří, jak je za sebou zavřel.

Vrátila jsem se k posteli našla tašku s oblečením. Přešla jsem ke skříni, otevřela ji a začala pomaličku skládat jednotlivé oblečení dovnitř, jak jsem byla zvyklá z domova.

První police: trička s krátkým rukávem, s dlouhým rukávem, tílka a mikiny.

Druhá police: kalhoty, kraťasy, sukně a svetry.

Třetí police: košilky, podprsenky, kalhotky a ponožky.

Čtvrtá police: pyžama, šály, čepice a rukavice.

Pátou a šestou poličku si nechám volnou. Najdu tašku s botami a společně s bundami je odnesu do předsíňky kdy je uklidím do botníku a skříně. Zrovna jsem se vracela do pokoje, když přišel Charlie.

„To je všechno. Teď ti jdu pomoct.“ řekl mi a já slyšela jeho kroky, jak jde za mnou do pokoje.

„Kam ti mam dát ty nástroje?“

„Na stůl. Hned si je postavím.“ odpověděla jsem mu a hned se vydala směre k psacímu stolu.

„Tak co mam udělat?´´ zeptal se Charlie, když položil nástroje na stůl.

„Mohl bys uklidit nákup do ledničky?“ zeptala jsem se.

„Ok.“ odpověděl a jeho kroky směřovaly do kuchyňky.

Stojany na nástroje jsem měla v tašce, kterou Charlie opřel o stůl. Složila jsem je a dala do nich housle s kytarou, které jsem vyndala z pouzder. Pouzdra jsem opřela o stůl a flétnu v pouzdře dala na poličku.

„Bello, v kuchyni máš hotovo. Aliho misky jsem dal hned vedle lednice nalevo. Pytel s granulemi ti dam do předsíňky a pelech kam?“

„Moc děkuji tati. Pelech asi vedle topení, pod poličky.“ poděkoval jsem mu. Slyšela jsem, jak šel do předsíňky a hned zase nazpět. Začal se přehrabovat v nějaké tašce. Já si mezitím rovnala věci do poliček. Vyndala notebook a dala ho na stůl.

„Tati... připojíš mi ho prosím?“

„Samozřejmě.“

„Dík.“

Bylo slyšet vrznutí židle u stolu, rozkládání kabelů, zapnutí notebooku a Charlieho mumlání. Musela jsem se nad tím pousmát, vždy si něco mumlá, když se nad něčím soustředí.

Dovybalila jsem ostatní věci a povlíkla si postel. Zaslechla jsem Aliho, jak jde do kuchyňky a pije vodu, potom se vydal přes pokoj do pelechu a s povzdechem se svalil. Musela jsem se zasmát.

„Čemu se směješ?“ ptal se nechápavě Charlie. Byl samozřejmě tak zabraný do připojení notebooku, že neslyšel Aliho hlasitý povzdech.

„Alimu.“ odpověděla jsem se smíchem.

„Aha... ještě něco potřebuješ ode mě?“

„Jo... ještě jednu maličkost. Ta lampička u postele, mohl bys ji dát někam, kde ji nerozbiji?“ zeptala jsem se. Bylo slyšet šramot, přitahování židle a kroky zpět ke mně.

„Uklidil jsem jí do kuchyňky úplně nahoru na skříňky, tam stejnak nebudeš nic dávat.“ informoval mě.

„Děkuji tati.“ odpověděla jsem mu láskyplně.

„Bello... musím jet jinak přijedu domů hodně pozdě večer.“ řekl se smutným hlasem Charlie.

„Dobře... jdeme s tebou. Musím Aliho vyvenčit.“ odpověděla jsem mu smutně.

„Počkej podám ti bundu.“ odešel a během chvilky byl zpátky a pomáhal mi s větrovkou. Šli jsme do předsíňky kdy jsem vzala z botníku Aliho popruhy.

„Ali, jde se ven.“ zavolala jsem na něj. Bylo slyšet jak běží ke mně, sedl si a čekal. Sedla jsem si k němu na bobek a po hmatu mu nasadila popruhy, nakonec jsem z botníku vzala hůl a všichni jsme vyšli z pokoje. Charlie ho zamkl a dal mi klíče na krk. Byla na nich šňůrka, kterou tam musel dát.

„Dík tati.“

„Není za co, holčičko. Pojď pomůžu ti dolů, ať nemusíš roztahovat hůl.“ dal si mojí ruku do ráměte a šli jsme ven.

Dovedl mě až k autu. Objala jsem ho na rozloučenou a oči mi začaly vlhnout slzami.

„Bells, nebreč. Budu ti co nejčastěji psát e-maily a pak si budeme volat... ano?“ říkal mi a dal mi do vlasů pusu.

„Určitě... už se nemůžu dočkat.“ odpověděla jsem a hlas mi přeskakoval.

„Park máš hned tady za parkovištěm. Je docela velký, myslím, že bys tam mohla Aliho pustit.“ říkal mi do vlasů a přitom mě pořád držel v objetí. Jenom jsem přikývla.

„Tak už jeď.“ řekla jsem po chvilce a odtrhla se od něj.

„Tak... ahoj a na prázdniny si tě odvezu domů. Ok?“ říkal mi,když nastupoval do auta.

„Určitě.“ řekla jsem už trochu jistějším hlasem.

„Jo a Bells, nezapomeň na to co jsi slíbila Jacobovi.“ volal to při zvuku sjíždějícího okna.

„Neboj, nezapomenu... večer na skypu. Já vím.´´ odpověděla jsem se smíchem a při tom si vzpomněla na svého kamaráda z La Push, který byl z mého stěhování celý nevrlý.

Slyšela jsem startování Charlieho auta a mávala jsem tím směrem, dokud zvuk neutichl. Spustila jsem ruku podél těla.

„Tak Ali jsme tu jen ty a já.“ řekla jsem a nevěděla, jak se mám cítit. Ali jenom zakňučel a strčil mi čumákem do nohy.

„Jdeme do parku.“ řekla jsem a otočila se zády k parkovišti. Rozložila si hůl a spolu s Alim se vydala směr park.

Park byl opravdu hned u parkoviště, vchod jsem našla za chvilku. Šla jsem hlouběji dovnitř a v hlavě si kreslila mapu, abych v něm pak nezabloudila. Asi po deseti minutách jsem holí našla lavičku, na kterou si sedla a sundala Alimu postroj.

„Volno.“ dala jsem mu povel a sama se opřela o opěradlo lavičky. Poslouchala jsem okolní zvuky, šum listí v korunách stromů, štěbetání ptáků na stromech, veverky v korunách stromů, Aliho pobíhání kolem mě, kroky lidí a jejich tiché rozhovory. Z ničeho nic se jedny kroky zastavili u mě.

„Ahoj. Co ty tady tak sama?“ promluvil na mě ten nádherný hlas z rána.

„Ahoj. Poslouchám okolí a nejsem sama.“ odpověděla jsem a usmála se.

„Aha a můžu se k tobě přisednout? Jo a jsem Max.“ představil se majitel hlasu.

„Jo... klidně si sedni. Jsem Bella a ten pes co tady kolem mě někde pobíhá je Ali.“ informovala jsem ho.

„Ali je pomocný pes?“ zeptal se, se zájmem.

„Ano.“

„Hmm... jak dlouho už tady sedíš? Já jen, že je už docela tma.“ zeptal se. Rychle jsem našla hodinky a zmáčkla postraní tlačítko. Hlas mi oznámil že je 17:30.

„Proboha.“ rychle jsem se zvedla.

„Co se děje?“ poplašeně se zeptal.

„Je moc hodin. V šest mam sraz na skypu s kamarádem. Ali ke mně.“ řekla jsem mu. Ali ihned přiběhl nasadila jsem mu postroj.

„Rande po netu? Trochu neobvyklé.“ ,Co? Jaký rande, vždyť jde jen o Jacoba.´

„Ne to není rande. Jsme kamarádi od jakživa a teďka se o mě jenom bojí. Nic víc v tom není.“ odpověděla jsem mu a pro sebe se usmívala.

„Můžu tě doprovodit? Stejnak jsem chtěl jít na kolej a ještě chvilku hrát na piano.“ zeptal se s nadějí v hlase a bylo znát, že se mu trošku i ulevilo. ,Proboha od čeho... že by na Jakoba žárlil ? Ale to nemůže být pravda.´

„Děkuji budu ráda.“řekla jsem mu upřímně.

Šli jsme potichu vedle sebe. Kdybych neslyšela jeho kroky, myslela bych si, že jsem sama. Doprovodil mě ke koleji, pomohl do schodů a před pokojem se zastavil.

„Ahoj... možná se ještě uvidíme.“ řekl trochu rozpačitě.

„Budu se těšit na další setkání.“ řekla jsem s nadějí v hlase a doufala, že mu dojde, jak příjemně mi s nim bylo.

„Tak tedy příště...“ řekl radostněji než před tím, ale to už jsem slyšela otočení a odcházející kroky.

„Ahoj.“ zavolala jsem ještě rychle za nim a slyšela uchichtnutí. Jenom jsem nad tím zavrtěla hlavou a dál to neřešila.

Odemkla jsem pokoj a zase za sebou zamkla. Zula si boty, sundala bundu, kterou jsem hned pověsila do skříně, sundala Alimu popruhy a dala je spolu s holí na botník.

Došla jsem k notebooku a zapnula ho. Při čekání jsem si vzala z lednice jogurt a Ali se pustil do granulí. Vrátila jsem se ke stolu a zapnula skype. Během pěti minut se připojil Jacob.

Povídali jsme si asi čtyři hodiny a domluvili se na zítra ve stejnou hodinu, potom jsem si došla do společné sprchy a v patách mi byl Ali. Vysprchovala jsem se, vyčistila si zuby, v pokoji se převlíkla do pyžama a nařídila budíka na 9:00. Škola mi začíná až za tři dny, takže mám alespoň čas ie to tady v klidu projít. Zavřela jsem okno a lehla si do postele. Ali byl slyšet z pelíšku, jak pravidelně oddechuje. Během chvilky jsem ho následovala do říše snů.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Devil

http://www.facebook.com/petra.hradcova

Devil.xxx@email.cz



Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  


Statistiky

Online: 1
Celkem: 50162
Měsíc: 393
Den: 11