Jdi na obsah Jdi na menu
 


7 – Cesta

Stojím s rukama zabořenýma ve skříni a přemýšlím, co si s sebou vezmu, když jsem uslyšela otevření dveří pokoje a Aliho trysk ke dveřím. Což znamená, že je to někdo z naší party.

„Ahoj prcku,“ ozvala se z chodby Alicina zvonkohra, která se vítala s Alim.

„Bello? Co děláš v té skříni?“ Ptala se mě hned sotva vešla do pokoje.

„Snažím se si zabalit nějaké věci s sebou,“ povzdechla jsem si, „ale vůbec nevím co.“

„Víš co? Ty se tady hezky posaď,“ vedla mě od skříně a tlačila k sedu vedle prázdné tašky na posteli, „a já ti zabalím,“ vypískla radostí Alice.

Nehodlala jsem se s ní dohadovat, tak jsem si poraženě povzdechla a nechala Alici, aby mi zabalila.

Ali si sedl vedle mě a hlavu mi položil do klína.

Automaticky jsem ho začala hladit po sametovém kožichu a poslouchala jak Alice sotva slyšitelnými kroky pobíhala po mém pokoji.

„Hotovo!“ Vytrhla mě Alice z přemýšlení nad nesmrtelností brouka.

„Zvedat, jde se k autu,“ zašvitořila Alice šťastně a zvedala mě z postele.

„Alice ještě musíme vzít nějaké granule Alimu,“ vzpomněla jsem si na nejdůležitější věc.

„Ne, nemusíme. Cestou se budeme stavovat v obchodě kvůli nákupu a tam koupíme i něco Alimu,“ seznamovala mě se svým dnešním plánem cesty.

„Bello?“

„Ano?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Na něco jsi zapomněla.“ V hlavě mi šrotovalo a za boha jsem si nemohla vzpomenout co má na mysli.

„Nevím co myslíš,“ řekla jsem nahlas své myšlenkové pochody.

„Housle,“ vysvětlila mi jediným slůvkem.

„Alice já si nemyslím, že bych u vás na ně hrála,“ snažila jsem se z toho co nejlépe vykroutit.

„Ale já vím, že budeš. Mám totiž do podrobna naplánovaný celý víkend,“ zněl šťastně její hlásek a mě běhal mráz po zádech z toho, co ten skřítek vymyslel.

Najednou se mi nikam nechtělo, dostala jsem šílený strach a zasekla se v půlce pohybu při oblékání a zvažovala možnosti útěku.

„Bello! Na to ani nemysli!“ Zahřměla výhružně Alice.

„Sakra!“ Zanadávala jsem šeptem, vrátila se zpět do pokoje a vedle stolu nahmatala pouzdro s houslemi, které jsem tam včera odložila a šla nazpět do chodby se obouvat.

Když jsem se obouvala za asistence Aliho, kdy jsem málem několikrát skončila na zemi a šťastně se u toho smála, se najednou otevřely dveře od pokoje a závan vzduchu ke mne donesl nádhernou vůni.

Stoupla jsem si a šla k botníku, na který jsem předtím odložila pouzdro s houslemi.

„Už jsem je vzal,“ řekl Edward.

„Ahoj, jak se těšíš?!" Šeptal mi do vlasů a při tom mě držel kolem pasu.

„Ahoj,“ zvedla jsem obličej a jeho rty ihned ucítila na mých.

„Hej, vy dva, musíme jet,“ vyrušila nás Alice.

„Už jdeme,“ odpověděl Edward, když neochotně opustil mé rty.

„Postroj na Aliho jsem vzala a Edward má tvou hůlku v ruce,“ oznamovala Alice, když nás strkala ze dveří pokoje a zamkla ho. Klíče mi dala do kabelky, kterou jsem jedinou měla povolenou nést sama.

S Edwardovou rukou kolem pasu jsme vyšli z budovy koleje a já se nadechla čerstvého vzduchu. Edward mě dovedl až k jejich autům a já se přivítala se zbytkem Cullenů.

„Plán cesta,“ ozvala se Alice, „Bella, Edward a Ali pojedou ve Volvu. Rose, Emmett v Jeepu, já a Jasper v Porshe. Cestou se ještě stavíme v obchodním centru nakoupit potraviny a něco pro Aliho.

Bello tašku s věcmi máš u Emmetta v Jeepu, protože Aliho povezete v kufru, postroj pro něj jsem ti dala na zadní sedadlo a nandáme mu je až před obchodem, aby nemusel zůstat v autě.

Takže nesedat!“ zavelela Alice.

Edward mě odvedl na místo spolujezdce a pomohl do auta. Chtěl mi i sám zapnout pás, ale já ho jemně praštila přes ruce a upozornila ho, že jsem snad dost stará na to, abych si uměla sama zapnout pás.

Rezignovaně si povzdechl a zavřel dveře a během chvilky seděl vedle mě a startoval.

Cítila jsem, že nejedeme zrovna pomalu, podle vibrací auta a jak kola svištěla po silnici.

„Nejezdíš zrovna pomalu,“ řekla jsem do ticha.

„Jestli ti to vadí, zpomalím.“ Cítila jsem, jak auto začala hned zpomalovat.

„Ne. Mě to nevadí, je to takové zvláštní… Cítit ty vibrace a poslouchat kola jak jedou po silnici,“ snažila jsem se mu vysvětlit své pocity.

Najednou jsem ucítila jeho ruku na své, jak mi ji jemně stiskl a auto opět zrychlilo.

Byla jsem neuvěřitelně šťastná a chtěla se o své štěstí s ním podělit. Zvedla jsem naše propletené ruce, políbila mu hřbet ruky a šťastně se rozesmála na hlas.

„Stalo se něco?“ Ptal se vyděšeně.

„Ne co by se mělo stát?“ Stále byl v mém hlase znát úsměv.

„Jsi najednou jiná, úplně záříš,“ vysvětloval mi Edward.

„Jsem jenom hrozně šťastná,“ vysvětlovala jsem mu a při tom mi tvář zdobil blažený úsměv.

„Za čtvrt hodinky budeme stavět na nákup.“

„Jak dlouho jsme už na cestě?“ Ptala jsem se, protože vnímat čas v jeho přítomnosti bylo nad mé síly.

„Něco kolem dvou hodin.“ Jenom jsem přikývla a věděla jsem, že mě viděl.

Autem se najednou ozvalo šramocení a následně i kňučení od Aliho.

„Potřebuje vyvenčit,“ vysvětlovala jsem honem Aliho chování.

Slyšela jsem, jak zapnul blinkr a už zpomaloval. Auto se zhouplo a zastavilo.

„Jsme na odpočívadle, mimo silnici můžeš ho klidně pustit,“ vysvětloval mi Edward, když jsem otevírala dveře a pomalu postupovala ke kufru, který jsem otevřela.

Zaslechla jsem Aliho drápky, jak dopadl na cestu, když vyskočil z kufru následovaný rychlý sprint a Emmettův smích a ránu.

„Za co?“ Ptal se Emmett vykolejeně.

„Za to že se mu směješ,“ odpověděla Rose a mě došlo od čeho byla ta rána.

Během chvilky byl Ali zpátky a ometal se kolem mě.

„Pojď sem ty trubko,“ klekla jsem si do dřepu, „příště se ozvi dřív. Nikdo se na tebe zlobit nebude,“ říkala jsem mu a při tom ho drbala za ušima.

„Ali přines míček!“ zakřičel najednou Emmett a Ali mě málem povalil, jak rychle se snažil dostat k Emmovi.

Jen díky Edwardovi jsem neskončila na zemi, ale jenom zavěšená na jeho rukou se zadkem asi centimetr nad zemí a šťastně se smála jako ostatní.

Po deseti minutách blbnutí nás Alice nahnala do aut a my vyrazili směr obchodní centrum.

Přesně za patnáct minut jsme stavěli před obchodem.

Aliho nechtěli pustit dovnitř s tím, že zvířata musí zůstat venku uvázaní u zábradlí. Po deseti minutách vysvětlování, že se jedná o slepeckého psa a já, jsem ta co nevidí si ode mne vzal průkaz s číslem chovatele od kterého mám Aliho a po ověření nás pustil dovnitř.

Alice celou dobu něco bručela pod imaginární fousy, ale bylo to tak potichu a rychle, že jsem jí nerozuměla.

V obchodě jsme se moc dlouho nezdržovali a Emmett se tomu dost divil, ale to už jsme platily a Alice nás netrpělivě popoháněla se slovy, že jí narušíme celý večerní program, jestli se budeme takhle courat.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Devil

http://www.facebook.com/petra.hradcova

Devil.xxx@email.cz



Archiv

Kalendář
<< červenec >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31          


Statistiky

Online: 1
Celkem: 50908
Měsíc: 400
Den: 11