Jdi na obsah Jdi na menu
 


14 – Příchod do Volterry

8. 12. 2010

… kousek ode mne se prali dva žraloci o kousek masa, tedy vydedukovala jsem, že jsou to oni podle toho, jak mi je Charlie jednou popisoval.

Krev, která se rozptylovala kolem nich, rozpalovala můj krk do běla.

Nadlickou rychlostí jsem k nim doplavala a aniž bych si to uvědomila, co dělám, jsem se zakousla žralokovi přímo do tepny a začala sát.

Cítila jsem, jak mi krav teče krkem a uhasíná oheň spalující můj krk.

Příliš rychle byl bez krve a můj krk se pořád dožadoval uhašení.

Rychle jsem vyhledala druhého žraloka, který se mezitím schoval na dno.

Moje zuby lehce projely jeho kůží a já začala sát. Když už v jeho těle nezbyla ani kapka, byl oheň v mém krku uhašen.

Teprve teď, když jsem začala opět normálně uvažovat, jsem se zděsila.

,Proboha, co jsem to udělala?´ Děsivé myšlenky začaly okupovat mojí hlavu.

,Dostaň se do Volterry a najdi Ara. Vše ti vysvětlí.´ Další věta které mi vyplavala z mysli a hlásí se o slovo.

Rychlými tempy jsem doplavala ke břehu a vystoupila na pevninu. Byla už hluboká noc, takže mě nikdo nemohl vidět, jenom nanejvýš nějaký ochlasta, co se bude vracet z hospody domů.

Chodila jsem ulicemi, ale nechápala jsem, jak mám najít toho muže, když nikoho nemůžu požádat o pomoc?

„Ztratila ses?“ Otočila jsem se po tom hlase, který se ozval ze zapadlé uličky.

„Popravdě? Ne. Jenom někoho hledám a nemůžu ho najít,“ odpověděla jsem lhostejným hlasem.

„Třebas ti mohu pomoct.“

„To by bylo fajn, ale co kdyby ses nejdřív ukázal, ať vím, s kým mluvím?“ V uličce se něco pohnulo a během vteřiny vystoupil ze stínu… kluk?

Vážně je to kluk? Valila jsem na něj oči. Vypadal sotva na 17 let.

„Co tak pozdě a sám ve městě?“ zeptala jsem se ho mateřsky.

Podrážděně na mě zavrčel, což jsem mu instinktivně hned oplatila.

,Počkat, já vrčím?´ blesklo mi hlavou, ale dál jsem to neřešila a hlídala si toho mladíka.

Jakmile zaslechl mé vrčení, přestal vrčet a začal mě zkoumat svým pohledem.

Přišel blíž ke mně blíž a já spatřila jeho oči, které měly temně rudou barvu.

Zděšeně jsem zalapala po dechu a on na mě nevěřícně vykulil ty jeho rudé oči.

„Tak koho hledáš?“ zeptal se se zvědavostí v hlase.

„Ara, podle dopisu, který jsem našla, by mi měl vysvětlit jak se odteď můj život změní,“ řekla jsem nezaujatě.

„Zajímavé. Řeknu ti, kde ho najdeš a jsem velice zvědav, co s tebou provede,“ řekl, když kroužil kolem mě.

„Vidíš ten hrad za zdmi v rozlehlých zahradách?“ Přikývla jsem.

„Tak tam ho najdeš i s jeho bratry.“

„Děkuji za pomoc.“

„Moc neděkuj. Pokud to přežiješ, tak pak si můžeme pokecat,“ mrknul na mě a ve vteřině byl pryč.

Jenom jsem nad tím zakroutila hlavou a vydala se směrem k hradu.


Zastavila jsem se až před vstupními dveřmi do hradu a na to jak byly masivní, je lehce otevřela.

Naskytl se mi výhled na širokou chodbu.

Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou. Chodbou se vydala rovně.

Obrovský hrad a stejně tak obrovské ticho, jen směrem, kterým jsem šla, bylo slyšet slabé: „Buch, buch, buch…“

Došla jsem do veliké místnosti, honosně vyzdobené. Uprostřed několik sedacích souprav a na kraji u zdi recepční stůl, za kterým seděla žena, od které vycházely ty podivné zvuky.

,Já slyším její srdce,´ uvědomila jsem si najednou a úlekem si zakryla ústa.

Tento nepatrný pohyb upoutal pozornost recepční, která ke mně zvedla hlavu.

„Dobrý den, nebo spíše večer,“ řekla a mile se na mě usmála, „mohu, vám s něčím pomoci slečno?“ ptala se mě milým hlasem.

„No… já nevím,“ řekla jsem po pravdě a při tom se musela červenat jako rak.

„Já, hledám někoho jménem, Aro,“ sdělila jsem jí a doufala, že mě ten kluk neposlal někam jinam a teď se někde válí smíchy.

„Tak to jste tu správně. Dejte mi chviličku, jenom mu zavolám, jestli vás přijme.“ Jenom jsem kývla na souhlas.

„Pane, je taky nějaká slečna a shání se po vás,“ velice potichu mluvila do sluchátka.

„Pošlu tam Felixe s Demetrim, ať zjistí, co potřebuje a pak mi ji přivedou,“ zněla odpověď muže v telefonu.

Recepční ani nestačila položit sluchátko a z jedné postraní chodby přicházeli dva muži.

První a také ten vyšší vypadal jako nějaký kulturista. Postavou připomínal obrovského medvěda, vlasy měl střižené na krátkého ježka a černá barva silně zvýrazňovala jeho rysy v obličeji a dodávala mu tak hrůzu nahánějící vzhled. Oči měl červené stejně jako ten kluk z ulice a i jeho společník.

,Co to všichni mají s tou červenou? Nějaká nová italská móda, či co?´dumala jsem nad tím v myšlenkách.

Ten druhý byl přibližně o deset centimetrů vyšší než já, štíhlé, ale svalnaté postavy. Blond vlasy na krátko a upravené gelem do rozcuchu.

Oba měly černé tričko s kalhoty a přes ramena pláště se sponou, která nesla nějaký znak zapnuté vepředu, tmavě šedivé barvy, které za nimi vlály.

Zastavili se dva metry ode mne a zvláštně si mě prohlíželi.

„Jsem Demetri a ty?“ promluvil ten blonďák.

„Isabella,“ odpověděla jsem mu.

„Co potřebuješ od, Ara?“ zeptal se tentokrát ten druhý. Jenom jsem pokrčila rameny, načež jejich reakce byla pozvednuté obočí.

„Podle dopisu, co mi zanechal jeden muž, jsem se měla dostat sem do Volterry a vyhledat ho,“ odpověděla jsem mu po pravdě.

Jenom se po sobě udiveně podívali.

„A Ara, chceš požádat, aby toho neznámého našel?“ tázal se Demetri.

„Ne, to ne. Spíš bych chtěla vysvětlit, proč nesmím mezi lidi, na slunce, co je to ta přeměna a co se ze mě stalo. Vím, že už nejsem člověk a tudíž jsem poslechla jeho pokyny a rozhodla se jít sem, místo za lidmi které miluji a nejspíš jsem je navždy ztratila,“ odpověděla jsem.

Demetri na mě vykulil oči a ten druhý se napnul.

„Ty nevíš, co jsi zač?“ ptal se šokovaně Demetri. V odpovědi jsem pouze zakroutila záporně hlavou.

„No to mě podrž. To je jedno, teď to řešit nebudeme. Kolik ti je?“

,Jak kolik mi je? Blbější otázku tam nemá?´

„Osmnáct, jestli sis nevšiml nebo vypadám snad na míň?“ zeptala jsem se ho. Pozvedla jsem obočí při čekání na odpověď a tím mu dala najevo, ať si dobře promyslí odpověď.

„Já… promiň, tak jsem… to… nemyslel,“ dostával ze sebe Demetri sekaně, „ptal, jsem se na to kolik let uběhlo od té doby, co jsi, se probudila a našla tem dopis s pokyny,“ vysvětlil mi svou původní otázku.

„Aha… tak to jsi měl říct rovnou,“ odpověděla jsem mu v klidu, „počkej, jenom to spočítám, odpoledne jsem se probudila a navečer vlezla do moře a plavala asi den, noc, den a v noci vylezla, bloudila uličkami, potkala toho kluka, co mi řekl kam jít a dohromady to dává, dva a půl dne,“ drmolila jsem si pod imaginární fousy a počítala na prstech.

„Dva a půl dne,“ vyhrkla jsem nahlas a pohled zvedla k těm dvěma.

Oba se podívaly směrem k recepční a zpět na mě a tohle opakovali asi pětkrát.

„Děje se něco?“ ptala jsem se jich udiveně a trochu i naštvaně.

„Odvedeme jí k Arovi, tohle ho bude hodně zajímat,“ řekl potichu Demetri svému společníku, který jenom v souhlasu přikývl.

„Zavedeme tě k Arovi, drž se za mnou. Felixi, jdi za ní,“ promluvil Demetri, tentokrát ke mně. Na souhlas jsem jenom přikývla a následovala ho do jedné z chodeb.

Chodby hradu byly jako spletité bludiště, nesčetněkrát jsme zahly než se Demetri zastavil před obrovskými dveřmi.

„Počkej tady,“ řekl a zmizel v nich. Během vteřiny byl, ale zpět.

„Aro s bratry, tě očekávají,“ informoval mne a už otevíral dveře.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Devil

http://www.facebook.com/petra.hradcova

Devil.xxx@email.cz



Archiv

Kalendář
<< červenec >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            


Statistiky

Online: 1
Celkem: 49802
Měsíc: 263
Den: 2