Jdi na obsah Jdi na menu
 


11 – Vzpomínky a neznámý

8. 12. 2010

Procházím se večerním městem a Ali pobíhá kolem mě. Ponořená do svých myšlenek a vzpomínek, nic nevnímám a nezajímám se, kam mě nohy nesou.

Už jsou to dva měsíce, co se před dveřmi mého pokoje objevil Jacob.

 

Někdo zaklepal na dveře. Vystřelila jsem z postele a hnala se ke dveřím, za kterými jsem očekávala Charlieho.

Když jsem otevřela dveře a ovanula mě vůně příchozího, ztuhla jsem.

„Jacobe?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ahoj Bello.“ Jeho hlas zněl smutně.

„Jacobe… Co se stalo? Kde je Charlie?“ rychle jsem ze sebe chrlila otázky.

„Měli bychom jít dovnitř a v klidu si o tom promluvit.“ Chtěla jsem protestovat, ale Jacob mi nedal šanci. Položil mi ruce na ramena, otočil a strkal zpět do pokoje. Zavřel za sebou dveře a mě posadil na postel.

Cítila jsem, jak se posadil vedle mě a otočila jsem se směrem k němu. Po chvíli se zhluboka nadechl a začal.

„Bello…“ snažil se najít ty správná slova, „něco se stalo.“

Začala jsem mít zlé tušení a cítila, jak vzal moje ruce do svých a stisk je.

„Charlie měl v práci nehodu,“ vypadlo z něj a ve mně vrklo.

„Jacobe co se stalo?“ nechtěla jsem hned myslet na nejhorší, ale to jsem měla.

„Charlieho při jednom zásahu postřelily a on to nepřežil.“ Cítila jsem, jak se mi hroutí celý můj život, jako kdyby byl z karet.

Kolem mého těla jsem ucítila silné paže a uvědomila si, že mě Jacob utěšuje.

Z očí mi tekly potoky slz, které smáčely Jacobovo tričko. Slyšela jsem Aliho smutné kňučení a ucítila, jak se zhoupla madrace na posteli. Aliho hlava mi spočinula na rameni, jak se o mě opřel a drsný jazyk na mém obličeji.

Pustila jsem Jacoba a vrhla se k Alimu. Další slzy si našly cestu ven a smáčely Aliho kožich. On byl to jediné, co my zbylo.

Když jsem se trochu zklidnila a našla Jacobovi ruce a byla si tak jistá jeho pozorností.

„Co se bude teď dít?“

„Já tě odvezu domu. Billy a Sue zařídily na pondělí pohřeb a ty zůstaneš do konce prázdnin u nás,“ řekl to velmi rozhodně a já mu to ani nechtěla rozmlouvat. Alespoň nebudu sama celé prázdniny. Jacob mi vzal tašku, batoh a zavolal na Aliho. Vzal mě za ruku a pomalu vedl k autu. Nástroje jsem nechala v pokoji a vzala si jenom housle, stejnak nebudu mít náladu.

Nepamatuji si cestu do Forks ani to co se dělo do příjezdu zpět do školy. Vybavují se mi jen záblesky, jak jsem se zhroutila na pohřbu a nebýt Jacoba spadla bych na zem. Aliho teplé tělo ve své posteli, jeho smutné kňučení a jazyk olizující mé slané slzy z tváří. Hádku o tom, že nechám školu a vrátím se zpět do Forks. Naštvaného Billyho, Jacoba a Sue, že mi to nedovolí a ať se o to ani nepokouším.

 

Došla jsem na křižovatku a moje nohy samovolně zabočily do leva. Po pár metrech jsem se zastavila, opřela se o zeď domu a ponořila se opět do vzpomínek.

 

„Jacobe, odvezeš mě ve čtvrtek na kolej?“ ptala jsem se týden po pohřbu. Už jsem to tam nemohla vydržet. Sue, Seth, Leah a Jacob se mi snažily zvednout náladu, abych alespoň na chvilku zapomněla na tu bolest, kterou cítil každý z nás, ale já nic nereagovala.

Billy se stal mým opatrovníkem, jak stálo v Charlieho závěti, kterou měl pro všechny případy napsanou. Od Billyho jsem se také dozvěděla, že ji chtěl změnit a zapsat jako opatrovníka Sue, protože ji před týdnem požádal o ruku a já se měla rozhodnout, jestli zůstanu s ním a Jacobem nebo půjdu k Sue. Já se nakonec rozhodla pro Billyho, ale s tím že k Sue budu chodit na pravidelné návštěvy.

„Bells, ale měl jsem tě odvézt až v sobotu,“ zněl trochu rozzlobeně.

„Já vím, ale tady ne mě všechno padá a musím se připravit do školy.“ S tou školou jsem mu lhala, ale jinak by mě nikam neodvezl.

„Jsi si jistá?“

„Ano,“ odpověděla jsem mu a doufala, že to znělo dost věrohodně. Povzdechl si a objal mě.

„Dobře, když si to přeješ. Ale mam jednu podmínku.“ Jenom jsem přikývla a čekala, co z něj vypadne.

„Budeš se pravidelně, alespoň měsíc hlásit, že jsi v pořádku,“ řekl velice pevným a autoritativním hlasem.

„Ano, budu ti každý den volat. Slibuji.“

Po návratu jsem potkala v koupelně Alici s Rose a pozdravila se s nimi. Zalezlá v pokoji jsem nic nedělala, jen v 18:00 zvedla mobil a volala Jacobovi, že jsem v pořádku.

V sobotu večer po rozhovoru s Jacobem někdo zaklepal na dveře. Otevřela jsem.

„Ahoj,“ ozvalo se dvojhlasně.

„No ty máš ale ránu,“ řekla Rose.

„Vypadáš hůř, než jsem si myslela,“ vysekla mi poklonu Alice.

„Díky,“ odpověděla jsem a dala si velice záležet, aby byl slyšet můj sarkasmus.

Najednou jsem ucítila něčí studené ruce na svých ramenou a už mě strkaly do pokoje.

 

Z mých návratů do minulosti mě vytrhly tiché kroky blížící se mým směrem. Otočila jsem za zvuky hlavu a ty ustaly. Jenom jsem zatřásla hlavou a chtěla se ponořit zpět mimo realitu, ale ucítila jsem něčí přítomnost.

Chtěla jsem odejít od zdi, ale sotva jsem udělala krok něco nebo někdo mě přirazil zpět a já ucítila studený dech na mé krční tepně. Mé srdce se rozběhlo jako závod.

„Promiň, ale nejde to vydržet. Nádherně voníš,“ řekl něčí zvonivý hlas a já ucítila, jak se mi něco prořezává kůží na krku a pak tepnou.

Začala jsem upadat do temnoty…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Devil

http://www.facebook.com/petra.hradcova

Devil.xxx@email.cz



Archiv

Kalendář
<< červenec >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            


Statistiky

Online: 2
Celkem: 49511
Měsíc: 327
Den: 17