Jdi na obsah Jdi na menu
 


26 – Alice… já mám trému & Epilog

„Tak jdeme, ať Aro nečeká.“ Otočila jsem se na Edwarda, který jenom přikývl. Upíří rychlostí jsme tam byli během chviličky a já zaklepala na dveře pracovny.

„Dále,“ ozvalo se zevnitř. Na nic jsem nečekala a vešla spolu s Edwardem a Alim, kterého jsem měla v patách.

„Izz, Edwarde, co vás přivádí?“ zeptal se Aro.

„Myslím, že jsi chtěl někoho vidět a já ti to jdu umožnit,“ promluvila jsem klidně na něj. Moc dobře jsem si uvědomovala napnutého Edwarda vedle mě.

„Od tebe jsem nic nechtěl, ale tady od Edwarda a jeho rodiny.“ Kývl hlavou k Edwardovi.

„Víš, Aro, ono je to totiž trošičku složitější.“

„Co je na tom složitého? Cullenovi přeměnili psa a já ho nehodlám nechat běhat po světě, když nevím, co od něj můžu čekat!“ vrčel na mě rozzuřeně Aro.

„Tak já ti teda něco povím. Cullenovi toho psa nestvořili, byl to ten deb…“

„Bello!“ okřikl mě Edward, když mu došlo rychleji než mně, co jsem chtěla říct.

„… upír, co přeměnil mě!“ Podívala jsem se na Edwarda s pozvednutým obočím, jestli je spokojen.

„Jak tohle můžeš vědět? Jenom se jich zastáváš, protože ses zabouchla do jejich synáčka.“ On si prostě nedá a nedá říct.

„Aro, Aro, Aro… nic, ale vůbec nic jsi nepochopil. Cullenovi jsem potkala ještě jako člověk a ten pes je můj! Co na tom nechápeš?“

„Tak počkat, počkat, ty mi chceš namluvit, že ten pes už běhá po světě deset let?“ Někomu se tady rozsvítilo.

„Přesně tak a jedno ti řeknu rovnou. Odjíždím, odjíždím z Volterry a ten pes jede se mnou!“ Schválně jsem dávala důraz na každé slovo, aby to pochopil.

„Nemůžeš jen tak opustit Volterru a ten pes tady zůstane!“ Snažil se mě převrčet Aro.

„Já Volterru můžu a opustím nebo jsi zapomněl na náš první rozhovor? Pes jde se mnou.“

„Bello?“ řekl potichu Edward, jako by se bál, že po něm skočím.

„Ano?“ zeptala jsem se ho mile. Zůstal na mě nevěřícně koukat.

„Jsi v pohodě?“ zeptal se opatrně.

„V nejlepším, jenom menší výměna názorů,“ cukrovala jsem na Edwarda.

„No?“ otočila jsem se zpět na Ara.

„Co mám s tebou dělat? Budiž tedy, ale nikde nebudete vykládat, jak se to tomu psovi stalo,“ znechuceně na mě vrčel a já se v duchu tetelila blahem. Nechápu, jak z tohohle individua má celý upíří svět strach.

„Moc ti děkuji,“ zavrkala jsem na Ara, až vyvalil oči.

„Kdy odjíždíte?“ zeptal se Edwarda a mně tím dal jasně najevo, že se mnou skončil.

„Ještě dnes večer,“ sdělil mu nenuceně Edward.

„Zmizte, zmizte a nechci vás tu pěknou řádku let ani vidět.“ Vyhodil nás ukázkově Aro ze své pracovny.

Zářivě jsem se usmála na Edwarda, který mi ho oplatil, a z pracovny jsme doslova a do písmene vyletěli jako blesk. Celá šťastná jsem vpadla spolu s mými pronásledovateli do jejich pokoje, kde se na nás všichni, tedy až na Alice, zaraženě dívali.

„Tak co je, balíme nebo tu hodláte zůstat?“ vyhrkla jsem na všechny. Následující pozorování šesti šmouh poletující z jednoho pokoje do druhého, bylo zábavné. Já naštěstí už sbaleno měla, sice od Alice, ale měla.

„Pojď se mnou,“ zašeptal mi Edward do ucha.

„Jupí,“ zavřeštěla během vteřiny Alice a visela Edwardovi kolem krku.

„Něco jsem přehlédla?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Ne, nic, Alice, zmiz!“ zavrčel na Alice a mě táhnul za ruku sebou do pokoje.

„Děje se něco?“ ptala jsem se nechápavě.

„Chci ještě něco udělat, než odjedeme. Popravdě jsem to chtěl udělat už hodně, hodně dávno, ale jaksi ses mi ztratila a já nevěděl, jestli a hlavně kdy tě najdu. Proto to nosím stále a pořád u sebe.“ Odešel ke stolku vedle postele, něco vyndal z jeho šuplíku a vrátil se ke mně. Díval se mi do očí, jako by hledal nějaký důvod nepokračovat v předchozí řeči, kterou jsem jaksi zatím nepobírala.

Pořád se mi díval do očí a při tom začal klesat, až nakonec skončil na jednom koleni. On klečel a klečel přede mnou!

„Isabello Marie Charlotte Swan, jediná lásko mého mrtvého, kamenného srdce. Miloval jsem tě jako člověka a miluju tě snad ještě víc jako upírku, a proto se tě chci zeptat. Staneš se mou ženou a připoutáš si k sobě na zbytek věčnosti jednoho zatrpklého a stoletého upíra?“ říkal to s takovou láskou a něhou, kterou ještě potrhovaly jeho oči, které ukazovaly to samé.

„Ano, ano, ano vezmu si tě,“ zakřičela jsem štěstím a vrhla jsem se mu kolem krku.

 

 

 

Epilog

 

Z Volterry jsme se přestěhovali rovnou do nového města. Nechala jsem Alice zařídit celou svatbu, nejdřív jsem z toho měla šílenou hrůzu, když mi začala všechno popisovat, hrůzou mi stály vlasy na hlavě, ale naštěstí mi ji zbytek rodiny pomáhal krotit.

Ale tohle všechno se stalo před dvěma měsíci a dneškem finišuje. Zrovna teďka sedím před zrcadlem v koupelně Alice a zírám na sebe a při tom do blba. Alice kolem mě poletuje a dodělává poslední úpravy.

„Hotovo!“ zatrylkuje ten malý skřet a já se podívám na konečnou fázi. Šaty, které Alice vybrala, jsou naprosto úchvatné.

„Alice… já mám trému. Můžou se upírovi klepat ruce?“ Nejenže se mi klepou ruce, ale dokonce i hlas.

„Jaspere?“ zavolala Alice někam do domu a mně ihned přelila vlna klidu.

„Děkuju,“ poděkovala jsem mu a věděla, že mě slyší.

„Je čas,“ ozve se ode dveří Emmett.

„Jsme hotový,“ odpoví mu Alice, vyjde z pokoje a já ji následuji.

„Bells, hrozně ti to sluší,“ pochválí mi můj vzhled Emmett.

„Sejdeme se dole,“ řekne Alice a zmizí v útrobách domu.

„Můžeme?“ optá se Emmett a při tom se zářivě usmívá.

„Můžem,“ odpovím mu kupodivu klidně.

Vyjdeme z pokoje a na začátku schodiště se zastavíme, domem se rozezní svatební pochod, který hraje na klavír Rosalie, a Emmett stiskne moji ruku, kterou mám zavěšenou v jeho ráměti, ještě mi podá kytku a rozejde se pomalu spolu s rytmem hudby dolů po schodech.

Nejdříve se raději ani nekoukám po ostatních, ale zvědavost je zvědavost. To, co Alice připravila, mi vezme dech, který nepotřebuju. Bílé a rudé růže ve vázách, židle potažené bílým hedvábím, červený koberec vedoucí mezi nimi k oltáři, kde stojí on. Stojí a upřeně hledí na mě, když si všimne, že ho pozoruji, spojí naše pohledy a usměje se svým pokřiveným úsměvem. Oči mu jiskří štěstím, něhou a nekonečnou láskou, vůbec nepochybuji, že v mých se odráží úplně to samé.

Došli jsme až úplně k němu a Emmett mě předá do jeho rukou, náš oční kontakt se vůbec nepřeruší a já cítím, jak se mi na tváři usazuje blažený úsměv.

„Když Bůh mluví o lásce, říká, že znamená chtít to nejlepší pro druhého.

Láska není sobecká. Není zaměřená na sebe.

Je starostlivá, ohleduplná a trpělivá.

Láska se nechce nikoho a ničeho zmocnit, ani něco získat.

Láska osvobozuje a dává. Považuje blaho druhého za důležitější než své.

Zdá se, že to jde proti naší sobecké přirozenosti.

Proto milovat není snadné. Je to jeden z hlavních úkolů života...

Opravdová láska je věrnost, úcta, dávání, nesobeckost. Není to pro žádného z nás snadné, ale jsme-li upřímní, přiznáme si, že je to právě to, co potřebujeme a po čem všichni v hlouby srdce toužíme.

Lásku neuhasí ani velké vody a řeky ji nezaplaví. Kdyby za lásku chtěl někdo dávat všechno jmění svého domu, sklidil by jen pohrdání.

Tak ať každý muž bez výjimky miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu.

Prosím prstýnky a řekněte si manželské sliby,“ zakončí svou řeč Carlisle a Alice si stoupne ke mně, vezmu Edwardův prstýnek a zadívám se do jeho očí.

„Já Isabella Marie Charlotte Swan odevzdávám se tobě, Edwarde Anthony Masene Cullene, a přijímám tě za manžela. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až na věčnost. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“ Navlékla jsem prstýnek na jeho levý prsteníček.

„Já Edwarde Anthony Masen Cullen odevzdávám se tobě, Isabello Marie Charlotte Swan, a přijímám tě za manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až na věčnost. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen.“ Vezme do ruky prstýnek a navlékne ho na můj prsteníček levé ruky.

„Teď vás poprosím o první manželský polibek,“ dodá ještě Carlisle.

Edward se na mě zářivě usměje, přitáhne si mě za pas k sobě, naléhavě a vášnivě mě políbí. Celou halou se najednou rozezvučí ohlušující jásot a pískot všech pozvaných upírů. Na řadu přijdou gratulace a já poznávám další členy naší obrovské rodiny a spoustu dalších přátel z řad upírů.

„Bello, hoď kytici,“ zakřičí Alice a já neváhám, otočím se a házím. S úsměvem pozoruji, jak kytice padá přímo do náruče Tanyy, která na ni zůstane zaraženě hledět, a domem se rozezvučí nový radostný smích.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Devil

http://www.facebook.com/petra.hradcova

Devil.xxx@email.cz



Archiv

Kalendář
<< říjen >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31        


Statistiky

Online: 2
Celkem: 54007
Měsíc: 1371
Den: 54