Jdi na obsah Jdi na menu
 


2 – Jako kdyby neexistovala

8. 12. 2010

„Víme, co jsme, ale nevím, co z nás může být.“

Wiliam Shakespear



Nemusela jsem čekat dlouho a do jídelny zavítali Cullenovi. Sledovala jsem, jak si jdou pro jídlo, které stejně nebudou, ale utajení je utajení.

Postupně si posedali k jednomu vzdálenějšímu stolu. Podle jejich posazení bylo přesně poznat jejich spárování. Rosalie s Emmettem, Alice s Jasperem a Edward sedící dál od ostatních jako jedinec bez partnera.

Museli o mně vědět, ale nedávali to vůbec najevo, nebo se o to snažili, ale přece jenom se jeden z nich na mě podíval.

Edward mě probodával zvláštním pohledem, jakoby se o něco snažil. No jasně, čte myšlenky, tedy mně nemůže, a to ho musí děsně žrát. Jo, brouku, u mě máš po kytičkách, no spíše po myšlenkách.

Otočil se na svou rodinu a jenom pro upíří uši si začali povídat.

Edward: „Nic neslyším.“

Alice: „Já ji zase nevidím, prostě černo.“

Jasper: „Žádné emoce. Jen jedno hluché místo, jako kdyby neexistovala.“

Emmett s Rosalie se tvářili nezaujatě, ale dobře vím, jak jim na rodině záleží.

„Musíme zjistit co je zač,“ řekla z ničeho nic Rosalie.

„Jak chceš zjistit, co je zač, když ji nikdo nezná. Vidím to jedině na to, se s ní zkusit skamarádit, ale bez našich darů si nemůžeme být ničím jistí, prostě nevíme, jak bude reagovat,“ teoretizovala Alice.

„To je nebezpečné, Alice!“ rozčiloval se Jasper.

„Je to sice nebezpečné, ale jediné, co můžeme udělat,“ začínala se hádat Alice.

„Klídek lidi. Alice, určitě tě do toho nenechám jít, co kdybychom tomu dali volný průběh?“ snažil se uklidnit ty dva Edward.

„Bráško, já vím. Ty budeš totiž ten, co se k ní dostane,“ řekla s úsměvem Alice a všichni na ni zaraženě koukali.

„On? Proč on?“ ptal se nechápavě dosud nezúčastněný Emmett.

„Nevím proč Edward, ale jeho budoucnost je zatím jediná, která mi v nejbližší době zčernala,“ sdělovala Alice.

„Tak to jsem zvědav, jak náš stoletý panic naváže kontakt s neznámou a nádhernou upírkou,“ řekl Emmett, za poslední dvě slova dostal od Rosalie pohlavek a nejspíš za toho panice od Edwarda vrčení.

„Nevadí ti, že nás určitě slyší?“ ptal se zaťatými zuby Edward.

„Proč by mi to mělo jako vadit?“ tázal se nechápavě Emmett.

„Mohl by sis dávat bacha na to, co vypustíš z té tvojí prořízlé pusy!“ vrčel dál Edward.

„Myslíš to s tím panicem?“ Jako potvrzení Edward o oktávu zvýšil vrčení.

„Máš pravdu, slyším vás,“ řekla jsem jen pro ně.

„Slyšíš?“ zavrčel Edward.

„Klidně se někdo z vás může pokusit o seznámení, ale to neznamená, že někoho k sobě pustím. Moji pozornost si musíte získat,“ podala jsem jim informace.

Každou chvilku mělo zvonit, výhoda upíra, mám v hlavě naprosto přesné hodinky, takže jsem se zvedla, odnesla tác s nedotčeným jídlem do koše, tác vrátila a šla na poslední hodinu matematiky.

Jako vždy jsem se posadila do poslední lavice a čekala, kdo z Cullenů si přisedne.

Jakápak záhada, že se během chvilky objevil Edward a namířil si to k naší lavici. Když se posadil, připravil si věci a podíval se na mě, jenom jsem čekala, kdy začne.

Do konce přestávky jenom zíral a nepromluvil ani slovo. Co tohle má znamenat? Že by se snažil vyprovokovat k prvnímu kroku mě, ale to se chlapeček mýlí, nedočká se.

Se zazvoněním přišel učitel a náš milý Edward pořád zírá a nepromluví. No, jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží, a nemusela jsem ani dlouho čekat. Uprostřed hodiny to vzdal.

„Takže k prvnímu kroku tě nevyprovokuju, jsi trpělivá, proto začnu první,“ informoval mě hlasem jenom pro mé uši, jak roztomilé.

„Tak začni.“ Otočila jsem se na něj a usmála se.

„Můžu se tě zeptat, odkud pocházíš, nebo spíš, odkud jsi sem přišla?“ začal svou první otázkou.

„Kupodivu ti odpovím. Narodila jsem se v Anglii, po přeměně jsem odešla a nový domov si nenašla, takže jsem odnikud.“ Pokrčila jsem rameny.

„Takže nemáš nikoho, s kým bys žila?“

„Ne, jsem sama.“

„Máš dar?“ Tuhle otázku jsem čekala jako první.

„Ano, ale neřeknu jaký.“

„Chápu. Taky bych se nesvěřil cizímu.“ Že by mě chápal?

„Ani nemusíš,“ usmála jsem se na něj.

„Takže něco o naší rodině víš?“ ptal se neurčitě.

„Něco? Spíš skoro všechno.“

„Co všechno?“ ptal se zaraženě.

„Ty čteš myšlenky, Alice vidí do budoucnosti a Jasper cítí a ovlivňuje emoce. Vím toho hodně,“ usmála jsem se na jeho vyjevený obličej.

„Jak?“

„Jsem dobrý pozorovatel a také mám upíří sluch.“

„Nějak zapomínám na tvoje vylepšené smysly, takže jsi nás slyšela v jídelně. To jsem pochopil, ale z toho jsi nemohla zjistit tolik,“ začal teoretizovat a namáhat svůj stoletý mozeček.

„Isabello? Vím, že je to neslušné, ale kolik ti je?“ zeptal se opatrně.

„Alespoň, že si uvědomuješ, že je to neslušné, ale co kdybys odpověděl první?“

„Myslím, že z našeho rozhovoru v jídelně už to víš, ale přesto ti odpovím. Slušnost je slušnost, něco málo přes sto.“

„Děkuji. Tak teď já, ale nech si to pro sebe. Narodila jsem se koncem padesátých let sedmnáctého století.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

....

(MartinaZ., 2. 4. 2011 21:43)

Tak jsem zase na konci :-) přijde mi to krátký :-) ale rozhodně to nemyslim špatně. Jdu na další kapitolu

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Devil

http://www.facebook.com/petra.hradcova

Devil.xxx@email.cz



Archiv

Kalendář
<< červenec >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
          1 2
3 4 5 6 7 8 9
10 11 12 13 14 15 16
17 18 19 20 21 22 23
24 25 26 27 28 29 30
31            


Statistiky

Online: 1
Celkem: 49802
Měsíc: 263
Den: 2