Jdi na obsah Jdi na menu
 


8 – Já? Ne!

6. 1. 2011

Podrážděně jsem se podívala směrem k Edwardovi.

„Co jsem provedl?“ ptal se nechápavě.

„Ještě se ptej! To jsi mu musel potvrdit, jak to u mě vypadá? Díky tobě jsem přišla o svou chatičku,“ informovala jsem ho o tom, co jeho mozeček nedokázal dát dohromady.

„Vážně? To jsem udělal?“ On ze mě dělá blbce!

„Tys to udělal schválně!“ zavrčela jsem na něj.

„Trefa, snad sis nemyslela, že tě nechám bydlet v té hromadě třísek a to jsem ještě ani nevěděl, že jsi Carlislea dcera,“ vrčel mi přímo do obličeje.

„A co moje věci? Kde budu, než se udělá ten pokoj?“

„Alice s Jasperem ti už pro těch pět švestek šli, a než bude tvůj pokoj hotov, je ti k dispozici můj.“ Zářivě se na mě zasmál.

„Fajn, ale kde budeš ty?“ přešla jsem na jeho hru.

„Kde bych měl být? S tebou v mém pokoji přeci.“

„Vážně?“ Pozvedla jsem obočí.

„Jo, jsem si tím jist.“

„Tak dobře, ale já postel a ty, jestli máš pohovku, tak je tvoje,“ konstatovala jsem rozhodně.

„Tak to bude asi menší problém,“ řekl náhle.

„Jaký problém?“

„No, pohovku mám, ale postel ne,“ oznámil mi jako by nic a já na něj zůstala zírat.

„Ty nemáš postel?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Nemá, ale zítra ji mít bude!“ ozvala se z patra najednou Alice. To už je zpět?

„Nevím, na co by mi byla,“ řekl Edward.

„Já mám postel na relaxování a učím se na ní,“ sdělovala jsem mu využití mé postele.

„Relaxuju na pohovce a učit se nepotřebuju,“ konstatoval holí fakt.

„Teď narážíš na to, jak dlouho jsem nebyla ve škole?“

„Ježíš, ne, to bych si nedovolil,“ vyvracel mě rychle z omylu.

„Bello? Ty máš nějaký problém se školou?“ ozval se najednou táta, který se objevil na schodech.

„Já? Ne!“ dělala jsem neviňátko.

„Tak to vysyp,“ vyzval mě.

„Plavu a to je slabé slovo,“ přiznala jsem barvu.

„Jak může upír plavat?“ zeptal se táta nevěřícně.

„Jo, jak může upír plavat ve škole?“ přidal se Emmett, který se objevil vedle mě.

„Když někdo nechodí sto let do školy… se jaksi studia a dějiny poposunou dopředu a to, co znáš, ti je na dvě věci,“ snažila jsem se o vysvětlení.

„Proč jsi zanechala školy?“ zeptal se opět můj zvědavý otec.

„Cestovala jsem všude po světě, neměla jsem místo, kde bych se usadila, a když jsem slyšela o Carlisleovi Cullenovi, jeho rodině a životě, který vedete. Musela jsem tě najít a ujistit se jestli jsi to ty nebo jen shoda jmen.“

„ Jak dlouho jsi nás hledala?“

„Deset let, když už jsem vás našla, bylo pozdě. Vždycky jsem našla jenom prázdný dům,“ povzdechla jsem si.

„Jak jsi nás tedy našla zde?“

„Vaše stopa vedla do Denali, ale když jsem tam dorazila, byli jste zase pryč. Zůstala jsem tam nějakou dobu, protože Eleazar mě ujistil o tom, že až se usadíte, zavoláš mu, a tak jsem čekala.“

„Bello? Jak dlouho jsi ve Forks?“ zeptal se Edward místo táty.

„Půl roku?“ Hlavně se tvářit jako nevinnost sama.

„Cože?“ zeptali se trojhlasně Emmett, Edward a táta.

„Původně jsem chtěla ztropit velké divadlo se zaklepáním na dveře a větou: „Ahoj tati, tak mě tu máš!“

„Tenhle plán by se mi líbil,“ řekl Emmett.

„Jo, to mně taky, ale pak jsem vás začala poznávat, i když z dálky a prostě jsem nemohla. Nakonec jsem si uvědomila, že vás mám ráda, chci poznat rodinu mého otce a stát se její součástí postupně, ne z toho, že se najednou objevím ve dveřích.“

„Půl roku? Já už tě mohl mít doma půl roku?“ ptal se táta.

„No, tak nějak, ale takhle se mi to líbí víc,“ přiznala jsem s úsměvem.

„Hej, lidi, nechte už toho vykecávání a běžte se převléct, přece nechcete jet do města v tomhle,“ vložila se mezi nás Alice.

„Do města?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Jo, je skoro ráno a my musíme zařídit tvůj pokoj, takže dneska nejdeme do školy, ale jde se na velké nákupy, a pak nás čeká malování, přestavování, stěhování…“ mlela Alice jedno přes druhé

„Alice, dost!“ přerušila jsem ji.

„Co se ti nelíbí?“ ptala se dotčeně.

„Nelíbí? Mně se líbí všechno, jenom nejsem zvyklá na tolik lidí i upírů kolem mě a už vůbec ne na nákupy.“

„Třeba si je zamiluješ, například já nákupy bezhlavě miluju. Musíme ti i vybavit šatnu a teď se padej převléct, oblečení máš u Edwarda v pokoji,“ oznámila mi a vypařila se. Nesnáším nákupy!

Vydupala jsem schody do patra a podle pachu hledala Edwarda pokoj. Našla jsem ho na konci chodby, vešla a nejdřív zkontrolovala, jestli v něm není. Nebyl, bezva.

„Tak copak mi to ta Alice připravila,“ šeptala jsem si pro sebe a vydala se k pohovce.

Na pohovce ležely šaty a na zemi vedle stály boty, na podpatku.

„Ne,“ zaskuhrala jsem nad jejím výběrem.

„Obleč si to a pospěš si!“ křičela Alice za zdola.

„Nenávidím šaty a podpatky, proto je nenosím. Nemáš něco jiného?“

„Mám, ale nedám. Obleč si tohle a neremcej.“ Nakoukla do dveří.

„Sakra, a to s ní mam jít nakupovat? To je za trest!“ mručela jsem si pod fousy.

„Máš to marný, Alice se prostě taková,“ řekl pro změnu Edward, který přišel do svého pokoje.

„Bezva, neumíš zaklepat?“ zavrčela jsem.

„Všichni se snažíme nákupům s ní vyhýbat, ale moc se nám to nedaří. Alice je pravý a nefalšovaný shopaholik.“ Smál se Edward a mojí otázku přešel bez povšimnutí. Co mu na tom přijde směšného?

„Nejsem shopaholik!“ zavřeštěla Alice.

„Lásko, klid, on to tak nemyslel,“ snažil se Alice uklidnit Jasper.

„Myslel, ty to moc dobře víš!“ hádala se Alice.

„Edwarde!“ zavrčel Jasper.

„Myslel nebo nemyslel, není to jedno?“ oplatil mu Edward.

„Ne není, ty ji nemusíš uklidňovat!“

„Tak fajn, promiň, Alice, já to tak nemyslel,“ omluvil se Edward a já jenom zírala.

Bože, kam jsem se to dostala!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

....

(MartinaZ., 2. 4. 2011 22:16)

Taky dobrý :-) líbí se mi tvůj styl psaní, určitě si přečtu další tvoje povídky... ale nejdřív dočtu tuhle :-)

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Devil

http://www.facebook.com/petra.hradcova

Devil.xxx@email.cz



Archiv

Kalendář
<< říjen >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31        


Statistiky

Online: 1
Celkem: 52724
Měsíc: 980
Den: 58