Jdi na obsah Jdi na menu
 


7 – Volterský přízrak obživl a ještě řídí auto!

8. 12. 2010

„Mohu vám něco nabídnout?“ ptala se mě letuška v první třídě a směr letadla? Jak jednoduché, nic jiného než Volterra. Můj sladký domov. Nad slovem domov, jsem se v duchu ušklíbl.

,Je k sežrání, možná bych ho mohla někam pozvat,´ kolovalo myslí letušce.

„Ne děkuji,“ odpověděl jsem, ale její myšlenky i nadále byly šílené. Ale čemu se divím, vždyť takhle na mě reagují i upírky.

Po skoro 200 letech se vracím zpět, tam kde jsem se narodil a žije můj otec. Otce jsem naposledy viděl před 50 lety, kdy se stavil na návštěvě u Carlislea, ale díky tomu, že mí noví sourozenci neví nic o mém původu, nemohly jsme si v klidu promluvit.

Otec mi před dvěma dny volal, že mám přijet do Volterry. Já se snažil vymluvit na to, že svou snoubenku nechci vidět dřív jak u oltáře, ale otec mě překvapil, když mi řekl, že odešla a dřív jak na svatbu se vrátit nehodlá.

Největší sranda ovšem byla, když řekl, že mě upíři ve Volteře považují za ducha a myslí si, že jsem výplod otcovi fantazie. Nevěřícně jsem nad tím kroutil hlavou a pro klid mého otce slíbil, že se na pár dní ve Volteře ukážu.

„Prosím připoutejte se, budeme přistávat,“ oznámil hlas pilota.

V letištní hale na mě čekal Demetri s Felixem, jak překvapující.

„Anthony,“ pozdravily a sotva znatelně naznačili hlavou úklonu.

Nad tím jsem se musel zašklebit.

„Demetri, Felixi, rád vás zase vidím,“ řekl jsem a obdařil je milým úsměvem.

„Vaše klíčky od auta,“ řekl Dem.

„Vykání? Odkdy?“ ptal jsem se s pozdviženým obočím.

„Příkaz shora,“ řekl Felix a ukázal prstem vzhůru a já pochopil.

„Aro!“ zavrčel jsem.

„Jedem?“ zeptal se Dem.

Pouze jsem přikývl.

„Nechtělo se ti sem co?“ zeptal se přátelsky Felix.

„Ne, ale prý o mě kolují zvěsti,“ řekl jsem a podíval se po nich se zvednutým obočím.

„Mladí upíři tě nazvaly Volterským přízrakem,“ smál se Dem.

„Tak se jim jdu zjevit,“ smál jsem se s nimi, ale to už jsme byly u aut.

„Marcus ti ho koupil,“ řekl Demetri, když mě viděl zírat na, Austina Martina ke kterému patřili klíčky v mé ruce.

„Závod?“ usmál jsem se na Felixe.

„Jasně!“ řekl radostně Felix.

„Anthony, jedu s tebou,“ křikl na mě Dem.

Tázavě jsem se na něj podíval.

„Je to pošuk, když závodí. Vím, že jsem upír a nemůžu umřít, protože jsem nesmrtelný, ale s ním jakoby se ta nesmrtelnost vypařila,“ vysvětloval a pohoršeně ukazoval na Felixe.

Nedalo mi to a začal jsem se smát.

„No jen se mi směj,“ řekl uraženě Dem.

„Promiň,“ snažil jsem se mu omluvit.

„Dělej nasedat, máme totiž ještě nějakou práci,“ řekl Felix a v hlavě se mu objevila tvář nějaké hnědovlásky, „nelez mi do hlavy,“ křikl na mě, když viděl můj úsměv, „za pět hodin odjíždíme na akci, tak co,“ vysvětlil a nasedl do auta.

Sedl jsem za volant a Dem vedle mě.

„Je to pravda?“

„Jo,“ odpověděl Dem na nevyřčenou otázku.

„Vážně tu není?“

„Ne, není tu. Odjela za velkého poprasku,“ usmíval se Dem a nejspíš na to vzpomínal, ale já ji nechtěl vidět a tak jsem ho blokoval.

„Co se stalo?“ ptal jsem se ho za jízdy a ve zpětném zrcátku sledoval Felixe, jak se snaží dostat přede mne.

„Pohádala se s Arem a to hodně. Takhle rozčílenou jsem ji ještě neviděl. Potkal jsem ji na chodbě zrovna, když šla od něj a můžu ti říct, že jí z očí málem šlehaly blesky,“ usmíval se Dem.

„Copak, Aro jí odmítl koupit nový model šatiček?“ ptal jsem se a v hlase mi byl znát sarkasmus.

„Ne! Ona taková není!“ řekl rázně Dem a nabroušeně se na mě díval.

„Promiň, tak jaká je?“ ptal jsem se zvědavě.

Dem si mě prohlídl, usmál se a pokrčil rameny.

„No dobře, jsem zvědavý. Sakra, vždyť si ji ani ne za rok mam brát,“ rezignoval jsem.

„Víš, ona není jako ostatní upírky. Nákupy nenávidí, šaty nosit nechce, na bohatství si nepotrpí, nesnáší překvapení, nemá ráda drahé dárky, nemaluje se, je prostě svá, chodila do bitev s novorozenými a od nich má pár kousanců, ale nestal se z ní plnohodnotný upír je pořád poloviční, je nadaná a nenávidí Ara,“ usmíval se Dem.

„Tak tohle bych nečekal od volterský princezny a dcery Ara,“ přiznal jsem nevěřícně.

„Není po Arovi, ale po své matce,“ ušklíbl se Dem, „samozřejmě je tvrdohlavá jako mezek a jde si tvrdě za svým, to je asi to jediné co zdědila po Arovi,“ usmíval se jako sluníčko.

„Takže dva kohouti na jednom smetišti?“ zeptal jsem se.

„Jo! Přesně tak!“ smál se Dem a v očích mu jiskřilo.

Chtěl jsem se zeptat na víc věcí, ale projeli jsme volterskou bránou a já to smykem parkoval do garáže a za mnou i Felix.

„Jako malí kluci,“ řekl ženský hlas v garáži.

Zahlédl jsem malou blondýnku s klukem, co jí byl hodně podobný.

,Dvojčata Alec a Jane,´ informoval mně Dem, kterého jsem přestal blokovat.

„A to jsem si myslel, že tentokrát vyhraju já,“ mručel Felix a Jane se po něm nechápavě dívala.

Povzdechl jsem si a s Demem jsme vystoupily naráz.

„Smůla, musíš ještě cvičit,“ usmíval jsem se na něj.

Jane, se na mě zaraženě dívala.

„Chytej, ten je tvůj, máš si ho hned obléct,“ hodil po mě Dem černý královský plášť, který jsem pohotově chytil a jenom se na něj zašklebil.

„Musím?“

„Jo! Nařízení tvého otce,“ sdělil mi Felix.

„Fajn, ať je po jeho!“ zamručel jsem a přes ramena si přehodil královský plášť a zapnul ho sponou se znakem.

Jestli Jane předtím, jen koukala, tak teď jí i Alekovi lezly oči z důlků.

„Kdo? Co?“ ptala se zaraženě a ukazovala na mě.

„Promiň, zapomněl jsem se představit,“ omlouval jsem se a při tom se zářivě usmíval, „nějaký Anthony, pokud se nepletu a pamatuji si to dobře.“

„Volterský přízrak oživl a ještě řídí auto!“ vyhrkl nevěřícně Alec.

To jsem nevydržel a šel do kolen smíchy následován Felixem a Demetrim.

„Počkat, ty jsi vážně Anthony? Marcuse syn, následník trůnu a snoubenec B-Marie?“ ptala se, Jane nevěřícně, ale mě zarazilo to, jak jí nejdřív chtěla říct.

„Už to tak bude,“ usmál jsem se na ní.

„Vy dva jste to věděli a nic nám neřekly!?“ štěkla po klukách.

„Promiň, Jane, ale to si vyřiď jinde,“ řekl jí Dem sklesle.

„A kde jako?“ ptala se naštvaně.

„Aro!“ zavrčel jsem jeho jméno.

„A-aha, promiň,“ hned se omlouvala.

„Hej! Co se to tu děje? Je vás slyšet po celém hradě!“ křikl na nás ženský hlas.

Otočil jsem se tím směrem a poznal onu hnědovlásku z Felixe mysli.

„Kdo je tohle a proč má na sobě královský plášť? Nevypadá jako někdo z královské krve, nikdy jsem ho tady neviděla a vypadá jako nějaké kuře,“ řekla a prohlížela si mě opovrhujícím pohledem.

„A s tímhle ty něco máš?“ ptal jsem se nevěřícně Felixe.

„Ona taková není,“ bránil ji.

„Kdo ti dal ten plášť a jakým právem si na něj děláš nárok?“ ptala se trošku zuřivěji.

„Heidy, kroť se,“ ozval se Dem.

„Já? Tak mi vysvětlete, co je ten cucák zač a ještě se podle jeho očí živí zvířecí krví!“ křikla na něj zpět.

Tohle jsem už, ale nevydýchal já a začal jsem rozčíleně vrčet. Ona řekla, že jsem CUCÁK!

„Heidy, tohle si přehnala,“ řekl Felix a začal ode mne couvat stejně jako Dem.

„Tak dost!“ zahřměl přes celou garáž Arův hlas.

„Heidy, když nic nevíš, tak se do toho laskavě nepleť a dej si pozor, co vypustíš z pusy nebo bys také mohla přijít o tu svojí překrásnou hlavičku,“ vysvětlil jí, Aro.

„Tak a teď ti on odpoví na tvé otázky,“ řekl už klidným hlasem a ukázal na mě.

Jenom jsem si povzdechl, nenávistně se podíval na, Ara a pohled upřel zpět na Heidy.

„Kdyby ses zeptala normálně a nechala někoho, aby ti to vysvětlil, místo tvého štěkání,“ řekl jsem jí. „Jmenuji se Edward Anthony Masen Volturry, syn Marcuse, jeho právoplatný následník trůnu a snoubenec Marie Volturry, Arovy dcery. Stačí?“ odpověděl jsem a uvědomoval si, že se začínám chovat jako pravý Volturry. Z toho zjištění mi začínalo být ze mě zle.

Jenom vyděšeně těkala očima mezi mnou a Arem.

,Sakra, doprčic, jsem v loji!´ nesly se jí hlavou nejrůznější nadávky a tiskla se Felixovi v náručí.

„Nic z toho nevyvodím, ale pro příště si dej pozor, než něco řekneš,“ upozornil jsem ji a ze mě samotného mi bylo na zvracení. Jak já nesnáším, když se musím chovat takhle povýšeně.

„Anthony, tvůj otec tě očekává u sebe v pracovně,“ oznámil mi, Aro.

„Jdu hned za ním,“ sdělil jsem mu a vydal jsem se do útrob hradu.

„Vážně milé přivítání,“ bručel jsem si pro sebe.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Devil

http://www.facebook.com/petra.hradcova

Devil.xxx@email.cz



Archiv

Kalendář
<< červenec >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31          


Statistiky

Online: 1
Celkem: 51415
Měsíc: 371
Den: 8