Jdi na obsah Jdi na menu
 


5 – Nový domov

8. 12. 2010

Když jsem vystoupila z letadla a ocitla se před terminálem v Seattlu, začala jsem si naplno uvědomovat mojí nově nabytou svobodu. Mohla jsem pak ještě letět do Port Angeles, ale radši se projedu. Miluju rychlou jízdu, tak jako každý upír a díky rychlosti tam budu včas.

Taxíkem jsem dojela k nejbližší automobilové prodejně a koupila jsem si Hundai ix35, přeci jenom by bylo až moc nápadné přijet od školy mým Austinem. Tašky jsem přehodila z taxíku do nového broučka, poděkovala jsem prodavači, sedla za volant a vyjela směr Forks.

Po hodince mé rychlé jízdy jsem míjela ceduli ,Vítejte ve Fork´. Pomalu jsem projela celé město a na konci zahla na lesní cestu, která po 5 km končila.

Stromy se rozestoupily a přede mnou se objevila malá vilka s venkovním bazénem a nádhernou zahradou.

Bylo to pro mě akorát. Domek bych sice mohla mít menší, ale když si vzpomenu na slibované návštěvy mých kamarádů v Volteri bude vilka snad dost velká.

Před vilkou stálo auto, z kterého začala vystupovat mladá žena. Realitní agentka, s kterou jsem se tady měla sejít. Předala mi klíče a s přáním příjemného bydlení odjela.

Byla jsem ráda, že mi mamka pomohla s koupí vilky a řekla v realitce, že dům bude přebírat dcera. Díky tomu jsem se vyhla zbytečným lžím, které jsou v životě upíra nezbytné, a já je nenávidím. Nebaví mě pořád někomu lhát.

Z auta jsem vyndala všechny věci a šla do svého nového domova. Zbytek věcí, které jsem poslala trajektem, by měly dorazit zítra k večeru, takže se zatím zabydlím a zítra dopoledne se půjdu zapsat do školy.

Po vybalení věcí co jsem si přivezla letedlem jsem vyndala mobil a v seznamu jsem našla uložené mamky číslo. Zvedla to hned po prvním zazvonění.

„Ahoj, zlatíčko. Proč voláš tak pozdě?“ ptala se a v jejím hlase byla znatelná úleva.

„Promiň, ale musela jsem nejdřív vybalit věci,“ odpověděla jsem.

„Aha… no a jaké to tam je?“

„Je tu nádherně. Sluníčko je schované za šedivými mraky a celý den nevyjde, takže můžu chodit ven jako normální člověk“

„To jsem ráda. Zlatíčko, já budu končit, jsou tu jiní nedočkavci, co s tebou chtějí mluvit, i když se snaží si zachovat důstojnost a nepřetahovat se semnou o telefon,“ pochechtávala se do telefonu a z dálky bylo slyšet slabé vrčení. Věděla jsem, že je to někdo z naší šestky, když jsem se nad tím pořádně zamyslela tak mě napadla jedině, Jane.

„Bells? Tak co povídej, přeháněj. Jaké to tam je? Jo a mam tě pozdravovat od Marcuse, Caia, Aleca, Demetriho, Felixe, Heidi…“ začala ze sebe chrlit. Jediné štěstí, že upíři nepotřebují dýchat, v duchu jsem se tomu zasmála.

„Zadrž, zadrž… ne že bych nestíhala pobírat, ale uvědom si pár věcí. Teďka jsem přijela a není to ani 24 hodin, co jsem opustila Volterru,“ snažila jsem se ji brzdit.

„Jo, jasně promiň, ale mě i ostatním už teď chybíš.“

„Mě chybíte taky, ale víš moc dobře, že to jinak nešlo. Ve Volteře jsem byla zavřená jako ptáček ve zlaté kleci a ještě k tomu se mam za necelý rok vdávat,“ bolest, kterou jsem celou dobu v sobě držela, se vydrala na povrch a nejen že byla slyšet v mém hlase, ale začaly mi i po tvářích téct slzy.

„Bells, proboha nebreč. Něco vymyslíme, dáme s ostatníma hlavy dohromady. Jo, a abych nezapomněla asi tak za dva dny za tebou přijedeme. Aro, nás posílá na misi a cestou zpátky se u tebe stavíme.“

Dva dny, dva dny a já je zase všechny uvidím a budu moc obejmout.

„Budu se na vás těšit, ale teď už musím končit. Chci si zajít ještě nakoupit a na lov. Zítra se jdu zapsat do místní školy a také mi dorazí zbytek věci.“

„Dobře a přeju dobrou chuť,“ v přání dobré chuti dala velice znatelně znát odpor ke zvířecí krvi. Musela jsem se nad tím tónem začít nahlas smát.

„Velice vtipné, ale jsem ráda, že se zase od srdce směješ,“ řekla, s radostí Jane.

„Tak já končím. Jo a vyřiď všem díky za pozdrav a na oplátku je zase pozdravuj ode mne.“

„Vyřídím a ty nás během dvou dnů čekej.“

„Neboj, budu.“

„Tak ahoj za dva dny,“ řekla, Jane a v telefonu se byl slyšet jen tón ukončeného hovoru. Ukončila jsem to i já, zamkla klávesy a hodila ho do kabelky.

S potutelným úsměvem z toho že je za necelý den a půl zase uvidím, protože jak je znám budou se vším rychle hotový a budou tu dříve, než bylo v plánu. V dobré náladě jsem si obula boty, vzala bundu a ještě popadla kabelku s mobilem, peněženkou, klíčky od auta vyšla ven. Zamkla jsem dům, klíčky od domu hodila do kabelky a vytáhla ty od auta. Kabelku s bundou jsem hodila do auta a zase ho zamkla, klíče od mého nového miláčka jsem strčila do kapsy u kalhot a upíří rychlostí vběhla do lesa.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Devil

http://www.facebook.com/petra.hradcova

Devil.xxx@email.cz



Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    


Statistiky

Online: 1
Celkem: 49802
Měsíc: 263
Den: 2