Jdi na obsah Jdi na menu
 


10 – Může někdo vonět jako čokoláda?

8. 12. 2010

Poslušně jsem následovala Alice k jejich domu. Cesta nebyla nijak dlouhá, popravdě to bylo hned za rohem, tedy pro upíra.

Když jsme doběhly na jednu z mnoha mýtin, objevil se na jejím druhém konci překrásný dům. Nemohla jsem od něj odtrhnou oči, byl ještě krásnější než moje vilka. Jak jsme se blížily, začala jsem přemýšlet nad tím, co udělá Carlisle, až mě uvidí. Popravdě jsem se děsila jeho reakce.

„Vedeme návštěvu,“ řekla Alice, když jsme zpomalovaly před domem.

Dveře od domu se otevřely a v nich se objevila upírka s medově zbarvenými vlasy a mateřským úsměvem. Během vteřiny se za ní objevil i upír, který ji objal kolem pasu a poté se podíval, o jakou návštěvu se jedná.

Když jeho oči spočinuly na mně, zkameněl. Sakra, přesně tohle jsem nechtěla.

„Vítám tě, Bello, co tě k nám přivádí?“ zeptal se, když se probral z prvotního šoku.

„Taky tě ráda vidím, Carlisle, a přivedly mě tvoje děti,“ slušně jsem pozdravila a odpověděla na otázku. Přece jenom mám nějaké to vychování.

„Vy se znáte?“ zeptaly se unisono jeho drahé dětičky.

„Pojďte dovnitř, tam vám to vysvětlím,“ řekl Carlisle.

Všichni včetně mě se nahrnuli do domu a já v jejich patách došla do haly, kde už všichni seděli na sedačkách kolem stolku.

„Posaď se, Bello,“ vyzval mě Carlisle.

„Děkuji,“ odpověděla jsem a posadila se do křesla.

„Bello, co tu děláš? Já myslel, že tě Aro z Volterry nikdy nikam nepouští,“ začal Carlisle s otázkami. Emmett, Rose, Alice a hlavně Jasper zpozorněli, protože pochopili, že jsem jim lhala o tom, odkud jsem přišla.

„Časy se změnily,“ pokrčila jsem neurčitě rameny.

„Co se stalo? Vždycky jsi s Arem dobře vycházela, a pokud můžu soudit, tak jste měli nádherný vztah,“ konstatoval dávnou minulost.

„Řekl jsi velice správně, že měli. Neshody začaly pár měsíců po tom, co jsi odjel. V jednom kuse jsem ho měla za zadkem, nesměl se na mě podívat žádný upír, jakmile ho Aro při tom chytil, udělal mu z věčnosti peklo a nedej bože, aby ho chytil v mém objetí,“ sdělovala jsem postupně důvody odchodu.

„To není vše, že ne?“ ptal se Carlisle.

„Ne, není. Vyvrcholilo to při jedné z tisíce hádek, kdy se mi milostivě uráčil oznámit, že jsem zasnoubená a budu se ani ne za rok vdávat. Věř, že to byla poslední kapka.“

„Ale to je úžasné, že se budeš vdávat. Gratuluji! Kdo je ten šťastný?“ švitořila Alice.

„Jo, tak to bych taky ráda věděla,“ odpověděla jsem kysele.

„O - ou, jak dlouho jste zasnoubeni?“ zeptala se překvapeně.

„Hodně dlouho, věř mi. Nevím, jak vypadá, a ani nevím, jak je starý. Jediné, co vím, je to, že je to syn mého strýce.“

Z tohohle rozhovoru mi začalo být vedro, nebo to bylo tím, že mi za zády hořel oheň v krbu? Sundala jsem si mikinu, pod kterou jsem měla jenom tílko, což byla chyba. Místností se ozvalo několikanásobné zalapání po dechu a jedny ledové ruce mě okamžitě držely a prohlížely si mé ruce.

„Jak?“ zeptal se Carlisle, který stál u mě a skenoval moje jizvy pohledem doktora.

„Copak? Myslel jsi si, že mě Aro nikam nepouští?“ zeptala jsem se ho.

„Ne, ale že ty budeš bojovat, to jsem si vážně nemyslel,“ řekl starostlivě.

„To bylo moje rozhodnutí a on se klidně mohl postavit na hlavu. Mam výcvik, Carlisle, a dobrý, neboj.“

„Jsi pořád poloupír?“ Ozvalo se v něm jeho vědecké já, nad čímž jsem se musela usmát a jenom mu kývla.

„Bello? Kolik ti vlastně je?“ zeptal se Jasper a zkoumal mě pohledem.

„199,“ odpověděla jsem mu nezaujatě. Načež se ozvalo heknutí od Emmetta. Zkoumavě jsem se na něj podívala.

„Takže předpokládám, že to je od novorozených?“ ptal se se zájmem Jasper.

„Hmm…,“ zamručela jsem odpověď.

„Kolik?“ ptal se dál. Podívala jsem se po ostatních a všichni čekali na moji odpověď. Samozřejmě, že pochopili, na co se ptá.

„Stovky.“

„Kdo tě učil?“ zeptal se tentokrát Carlisle.

„Demetri s Felixem na můj rozkaz. Byla to taková malá vzpoura proti Arovi,“ odpověděla jsem.

„Jak to že tě vůbec pustil?“ zajímal se dál.

„Ono mu nic jiného totiž nezbylo. Naše hádky neprobíhaly zrovna v klidu a většinou to vždycky odnesla místnost, ve které jsme byli. Před odchodem jsem po něm hodila tu staletou židli, co měl v pracovně. Pamatuješ na takovou tu masivní, co mu stála za stolem?“

„Na tu si pamatuji. Sběratelský kousek.“

„Tak už není, skončila prohozená oknem na zahradě,“ řekla jsem a při tom se poťouchle usmívala.

„To jsi neudělala,“ vyděsil se Carlisle.

„Jo, udělala, hned po tom, co mi oznámil, že se za rok vdávám.“

Nadechoval se k dalším slovům, ale přerušila ho Alice, které nadšeně vypískla, až jsem s sebou trhla.

„Za pět minut je doma!“ vykřikovala šťastně. Podívala jsem se po ostatních a ti se jenom nadšeně usmívali.

Takže čtenář myšlenek se vrátil domů.


***


Pět minut, už jenom pět minut a jsem doma. Konečně!

Jedna zatáčka, druhá, třetí, čtvrtá, odbočka k domu, příjezdová cesta, dům a konečně garáž. Hurá, jsem doma. Moje radost byla přímo hmatatelná.

„Edwarde!“ zavřískal ten malý skřítek, sotva jsem vešel do dveří a měl jsem ji kolem krku jako šálu.

„Ahoj, prcku.“ Pevně jsem ji sevřel v náručí. Když jsem ji postavil na zem a zvedl pohled, byla kolem mě moje celá rodina a vítala se se mnou. Prošel jsem všemi náručemi, a když jsem konečně mohl, podíval jsem se po místnosti. Konečně doma.

Jak jsem tak jezdil pohledem po místnosti a můj pohled skončil u krbu, zarazil jsem se. Na křesle před krbem seděla dívka s kaštanovými vlasy do pasu a divným pohledem koukala na mou rodinu, jako by nikdy nic takového nepoznala, ale to, co mě na ní nejvíce upoutalo, byly její oči. Vypadaly jako čokoláda a sem tam v nich měla zlaté žilky.

„Kdo jsi?“ zeptal jsem se se zájmem a snažil se jí dostat do hlavy.

„Na to bych se jí bejt tebou neptal,“ vyhrkl Jasper, když se dívka nadechla k odpovědi. Zabodla do něj pohled a zamračila se, ale její myšlenky jsem neslyšel, jenom ticho.

„Proč?“ ptal jsme se zvědavě.

„Tak mu odpověz,“ vybídl ji Jasper.

„Teď už to není ono, zkazil jsi mi srandu,“ odpověděla tím nejkrásnějším hlasem, co jsem kdy slyšel.

,Klid, brácha, nemusíš se hned rozpustit,’ řekl Jazz v myšlenkách a šťouchl do mne loktem.

Ze zvědavosti jsem nasál vzduch v místnosti, ale její pach jsem necítil.

„Musíš blíž, pokud chceš vědět, kdo jsem,“ řekla nezaujatě.

Šel jsem tedy blíž a nechal rodinu za sebou, když jsem od ní byl na pět kroků, ucítil jsem tu nejnádhernější vůni. Může někdo vonět jako čokoláda? Odpověď? Ano, může.

„Co prosím?“ ptala se vykolejeně.

Sakra, asi jsem to řekl nahlas. Nadechl jsem se ještě jednou a poznal v tom i jinou vůni.

„Poloupír?“ konstatoval jsem.

„Trvalo ti to kratší dobu než támhle expertovi,“ řekla a hlavou kývla na Jazze. Musel jsem se tomu zasmát.

„Jsem Edward,“ natáhl jsem k ní ruku. Nedůvěřivě se na ni podívala, ale nakonec vstala a podala mi tu svou.

„Bella,“ řekla, a jak pohla rukou v potřesení, její dlouhé vlasy se sesunuly z ramene a já zahlédl její dosud schované jizvy. Hrdlem se mi rozezvučelo vrčení.

„Klid,“ zavrčela na mě v obrané pozici, „nechci ti ublížit, jsou to jenom jizvy, nic víc!“

„Promiň,“ hlesl jsem hned, jak jsem si uvědomil, co jsem udělal, ale oči jsem z těch jizev nespouštěl.

Najednou tam ty jizvy nebyly, ale místo nich jsem koukal na rukáv černé mikiny a to mě donutilo se jí podívat do očí, ve kterých jsem se z neznámého důvodu začal topit.

„Alice?“ ozvalo ze za mými zády volání Jaspera. Rychle jsem se otočil a začal se soustředit na její vyzi.

Bella a já ruku v ruce, jak jdeme na moji oblíbenou louku. Sedíme mezi rozkvetlýma kytkama a povídáme si, ona se zářivě usmívá a v tu chvíli vysvitne slunce a její kůže se rozzáří, ne tak jako já. Nastaví tvář sluníčku a moje ruka najednou přejede její lícní kost, jsem jí naprosto uchvácen. Otočím si ji směrem k sobě a naše rty se začnou přibližovat… Najedou vize končí.

Udiveně jsem se podíval na Bellu, která sledovala Alice.

„Co viděla?“ zeptala se zaujatě.

„Zítra bude bouřka,“ vyhrkla nadšeně Alice a tím zazdila předchozí vizi.

„A to znamená co?“ zeptala se nechápavě Bella.

„Baseball!“ zařval nadšeně Emmett za mnou, až Bella poskočila.

„Přidáš se?“ zeptal jsem se jí.

„Nevím, co to je,“ řekla, zabodla pohled do země a zčervenala. Popošel jsem k ní a jedním prstem jí zvedl bradu.

„Uvidíš, bude se ti to líbit,“ řekl jsem jí a při tom se vpíjel do jejích čokoládovozlatých očí.

„Bello? Můžeš se mnou do mé pracovny?“ řekl Carlisle najednou a já s povzdechem svěsil hlavu.

„Jasně,“ řekla zklamaně a vydala se za Carlislem do jeho pracovny.

Už se nemůžu dočkat zítřka.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Nádherná kapitolka :-)

(anissska, 3. 3. 2011 15:08)

Opravdu tohle byla nádherná kapitolka a já doufám, že v Dohodnuté svatbě hodláš pokračovat... Vlastně moc doufám, protože je to parádní nápad a já bych moc ráda věděla, jak to skončí... :-) Děkuju anissska

Další kapitolka ♥♥♥

(Lucinka93, 18. 2. 2011 19:23)

Prosím, napiš pokračování, tadle povídka je úžasná a čekat na ni je přímo utrpení, děkuju, tvoje věrná čtenářka L.

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Devil

http://www.facebook.com/petra.hradcova

Devil.xxx@email.cz



Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2017 >>
Po Út St Čt So Ne
      1 2 3 4
5 6 7 8 9 10 11
12 13 14 15 16 17 18
19 20 21 22 23 24 25
26 27 28 29 30    


Statistiky

Online: 2
Celkem: 49511
Měsíc: 327
Den: 17