Jdi na obsah Jdi na menu
 


18 - Nic není definitivní

15. 9. 2012

Nechal jsem ji samotnou, neměl jsem to na ni vybalit. Sám nevím, co mě to napadlo, prostě to ze mě vylétlo. Udělal jsem Belle oběd, dal ho na tác a vydal se za Bellou do pokoje.

Zaklepal jsem a poté vešel. Zkoprněl jsem na místě, postel byla prázdná. Odložil jsem tác na stolek.

„Bello? Jsi tu?“ řekl jsem do útrob jejího pokoje. Napadlo mě, jestli není v koupelně, tak jsem se tam vydal. Zaklepal jsem na pootevřené dveře a pomalu je otevřel dokořán. Nikdo, vrátil jsem se do ložnice a pořádně ji začal prohlížet.

Všechny její věci, co tu byly, zmizely, telefon, který byl na stolku, byl pryč, šaty, co měla připravené od Alice, jsou taky pryč a dveře na verandu jsou otevřené.

Zděšeně jsem vyběhl na verandu a podíval se dolů. Její Austin chyběl, ona utekla. V kapse se mi rozezvonil mobil.

„Edwarde, nehledej ji,“ řekla smutně Alice.

„Proč?“ zeptal jsem se naléhavě.

„Zničil bys ji víc, než jsi už udělal. Brzy se znovu vaše životy protnou, ale teď je na to ještě moc brzy,“ vysvětlovala mi.

„Alice, já ji nemůžu nechat.“

„Musíš, nic jiného ti nezbývá!“

„Dobře, pro jednou tě poslechnu,“ řekl jsem rezignovaně, Alice a jejím vizím budoucnosti věřím a dost na ni i dám. Ona a Carlisle jsou jediní, kteří ví, kdo jsem, před Alice to ani díky její schopnosti nebylo možné utajit.

„Zavolám Carlisleovi, on už zjistí, kde je.“

„Je doma u své rodiny, ale Carlisleovi to dej určitě vědět,“ řekla Alice a ukončila hovor.

„Ahoj,“ řekl jsem už do hluchého telefonu.

Vytočil jsem Carlisleovo číslo, trvalo dost dlouho, než to zvedl.

„Potřebuješ něco, Edwarde? Měl jsem pacienta, nemohl jsem ti to hned vzít,“ řekl Carlisle.

„Bella odjela,“ řekl jsem smutně.

„Byl k tomu nějaký důvod?“

„Můžu za to já, ale Alice říkala, že je prý v pořádku u své rodiny.“

„Edwarde, na tohle ti nemám co říct, ale nehledej ji,“ řekl Carlisle.

„To mi říkala i Alice a hodlám ji v tom poslechnout,“ řekl jsem smířeně.

„Alice je dobré poslouchat. Musím jít, mám ještě hodně práce, promluvíme si večer doma, až u toho bude i Alice.

„Dobře, tak večer,“ řekl jsem a vypnul hovor.

Zničeně jsem se posadil na postel, ve které ještě před chvílí ležela, a díval se na tác s jídlem, co jsem Belle připravil. Proč jsem si radši svoje city nenechal pro sebe! Neutekla by, kdyby to věděla, mohl bych se o ni teďka starat, rozmazlovat ji a tajně doufat, že by moje city mohla opětovat a být alespoň ten zbývající čas s ní a šťastný. Svatba, snoubenka, trůn, dědic, ale co když tohle nechci!

Na příjezdové cestě zakřupal štěrk pod koly aut. Sedím tu už asi dlouho, když ostatní přijeli ze školy a Carlisle z práce.

Než všichni uklidili auta, tak dorazila i Esmé. Celá rodinka hezky pohromadě a já všechno budu muset vysvětlovat všem.

Vstal jsem z postele, vzal tác s nedotčeným jídlem a vydal se dolů za rodinou.

 

„Proč jsi ji nezastavil?“ ptal se hned Emmett, sotva jsem se objevil na schodech.

„Netuším, nevím, jak se jí to povedlo,“ řekl jsem sklíčeně.

„Bella je cvičená na mizení a zjevování se neslyšně,“ vložil se do hovoru Carlisle.

„Takže je pryč? Definitivně?“ ptal se smutně Emmett.

„Nic není definitivní,“ řekla Alice. Opět ví víc, než říká, ale tentokrát si to nechává pro sebe

 

***

 

Nový den a já ho ihned začala výcvikem. Felix s Demetrim mi pomáhali, ale svoje obvyklé vtípky si odpustili a chovali se naprosto profesionálně, protože jsem jim ještě neodpustila ten podpálený dům.

Uprostřed se tam objevil Aro, který přivedl toho nového upíra, aby ho předal Demetrimu. V závěsu za ním přišli i Jane s Alecem. Na Aleca jsem kývla s úsměvem, ale Jane jsem plně ignorovala, tvářila se smutně a ublíženě, ale já jí jen tak neodpustím.

Když Aro skončil s Demetrim, podíval se na mě s kamennou tváří.

„Pojď na chvíli ven,“ řekl skrz zatnuté zuby.

„Není jedno, kde budeme? Uslyší to tak nebo tak,“ řekla jsem, ale dle jeho přání jsem se vydala ven z tělocvičny. Dveře jsem nechala otevřené a opřela se o zeď vedle dveří. Netrvalo to ani vteřinu a stál přede mnou s velice rozzuřeným pohledem.

„Co to má znamenat?“ řekl naštvaně, ale potichu.

„Co jako?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Co děláš v tělocvičně!“

„Trénuju.“

„Proč trénuješ, řekl jsem jasně, že tě nikam nepustím.“ Byl fakt hodně vytočený.

„Nechci vyjít ze cviku, a co kdybych byla potřeba! Zapomínáš, co mám za dar? Jsem pro gardu přínosem.“

„Tvůj dar je výjimečný, to ano, ale já nehodlám přijít o svou jedinou dceru, chápeš? Bello, konečně k tobě nacházím cestu, nechci tě ztratit,“ řekl Aro velice tiše. Otočil se ke mně zády a vydal se pryč.

„Taky tě mam jistým způsobem ráda, ale když mě bude potřeba v boji, půjdu,“ řekla jsem jeho zádům. Na okamžik se zastavil, a i když to nepotřeboval, zhluboka se nadechl a vydechl.

„Co mam s tebou dělat,“ řekl smířlivě a odcházel chodbou pryč.

Vrátila jsem se zpět do tělocvičny, kde se snažili zkrotit toho novorozeného. Vrčel na všechny kolem sebe přikrčený a rozkročený. Nakonec vystartoval po Jane, která neváhala a okamžitě použila svůj dar. Novorozený se s řevem skácel na zem, kde se zkroutil. Jane ho chvilku nechala tu bolest pocítit a pak ho propustila. Ležel dál zkroucený na zemi a ani se nehnul.

Tohle nebude lehké, byl příliš dlouho sám a lovil jako divoké zvíře. Jeho divokost musíme zkrotit, jestli má být dalším stopařem gardy.

Ponořila jsem se do své mysli a začala hledat Jasperovu moc. Dary, které nepoužívám, často potlačuji, a tudíž se při jejich použití musím více soustředit. Našla jsem ji hned vedle té Alice, kterou jsem zatím neměla odvahu vyzkoušet. Pomalu jsem ji pouštěla, aby všechny okolní emoce nebyly jako rána do břicha, a povedlo se.

Jemně jsem začala vnímat okolní emoce až do jejich plné síly.

Začala jsem rozpoznávat, které ke komu patří. Jane byla šťastná, že mohla uplatnit svou moc. Demetri byl naštvaný, jelikož se mu nedařilo zkrotit novorozeného, Felix byl naprosto v klidu a Alec byl nerozhodný. Zaměřila jsem se na emoce novorozeného, který sálal zuřivostí, a začala pomalu ze sebe posílat vlny klidu.

Novorozený se zastavil v polovině útoku na Demetriho, který se ihned po mně udiveně podíval. Jenom jsem pokrčila rameny.

„Co? Chceš ho snad zklidnit nebo ne?“ zeptala jsem se ho.

„To chci, ale mocí? Až nebudeš na blízku, bude opět šílený,“ odpověděl Demetri.

„Co mu třeba všechno v klidu vysvětlit? Máš možnost, ale pokud nechceš, můžu jít.“

„Ne, nechoď,“ řekl rychle Demetri.

„Tak začni s vysvětlováním, pak se bude muset nakrmit, je hladový a pokud si to ještě pamatuješ, tak to jeho zuřivosti jenom pomáhá.“

„Kdy přijde Heidy?“ zeptal se se zájmem Demetri.

„Je to domluvené na zítra, ale jeho vem do sklepa, Aro se o to určitě postaral,“ řekla jsem mu a dál se ho nevšímala.

Podívala jsem se na Felixe a hlavou kývla do druhého rohu tělocvičny. Nic neřekl a vydal se tím směrem, kde se postavil do bojové pozice a po zbytek dne se mnou trénoval.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

výborná kapitola

(maff, 15. 9. 2012 22:45)

vážně se ti tato kapitola povedla, už se těším na další :-)

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Devil

http://www.facebook.com/petra.hradcova

Devil.xxx@email.cz



Archiv

Kalendář
<< říjen >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
1 2 3 4 5 6 7
8 9 10 11 12 13 14
15 16 17 18 19 20 21
22 23 24 25 26 27 28
29 30 31        


Statistiky

Online: 2
Celkem: 54007
Měsíc: 1371
Den: 54