Jdi na obsah Jdi na menu
 


15 - Ono to chytlo!

„Ježíš, to je smrad!“ vzbudilo mě nadávání.

„Jane, říkal jsem ti do zlatova, ne do černa!“ slyšela jsem nadávat Demetriho.

„Ne, jenom smrad, ale i ten čmoud je nechutný,“ postěžoval si Felix.

„Nevidím kvůli němu na televizi.“ To byl pro změnu Alec.

,Co? Kouř? U mě v domě?´ To mě probralo a já vyletěla z postele jen tak v pyžamu, automaticky jsem nasála okolní vzduch a ten šílený smrad mi málem obrátil žaludek.

„Vy si děláte srandu!“ zařvala jsem od sebe z pokoje.

„A sakra,“ ozvalo se několika hlasně zezdola.

„Co to má sakra znamenat!“ řvala jsem v kuchyni. U linky stála Jane s pohledem zabodnutým do země a Demetri, který se mi zpříma díval do očí. On se provinile necítil.

„Mohli byste vy dva otevřít okna a dveře dokořán?“ osopila jsem se pro změnu na Felixe s Alecem, kteří ihned udělali, co jsem jim nařídila.

„Hotovo,“ ohlásil Alec a s Felixem opět zabrali pohovku před televizí.

„Vy dva,“ ukázala jsem na Jane s Demetrim, „jak mi všechen tenhle ten nepořádek vysvětlíte?“ rozhodila jsem rukama, a tím poukázala na spoušť v kuchyni.

„Chtěla jsem ti udělat snídani,“ řekla tiše Jane a pořád se dívala na zem.

„Všechno jsem jí vysvětlil,“ obhajoval se Demetri a přitom se na Jane mračil.

„Tys ji jako nechal samotnou u sporáku?“ zeptala jsem se s pozvednutým obočím.

„Jak jsem měl asi vědět, že to spálí na uhel?“ řekl Demetri.

„Vždyť nikdy nevařila, vzpomeň si na svoje začátky a jak tě moje matka učila vařit! Nechala tě někdy v kuchyni samotného? Tak nechala?“ dožadovala jsem se odpovědi.

„Ne,“ řekl stručně a sklopil oči k zemi.

„Příště, až budeš zase někoho učit vařit, se nehneš z kuchyně ani na krok!“

„Dobře,“ řekl Demetri.

„Ukliďte ten nepořádek v kuchyni, pořádně nechte vyvětrat dům a ať je to hotové, než se vrátím ze školy. Musím jít. Čau,“ rozloučila jsem se se všemi, vyběhla jsem do pokoje, kde jsem se fofrem převlékla, popadla batoh do školy a vyskočila oknem hned vedla auta. Bylo to rychlejší než se zatěžovat schody a dveřmi od domu. Nasedla jsem do auta a vyjela směr škola.

V autě jsem se snažila uklidnit svoje pocuchané nervy, ale jaksi se mi to nedařilo. Křečovitě jsem svírala volant, snažila se zhluboka dýchat a nerozdrtit ho. Před školou jsem zaparkovala a zůstala sedět v autě.

Najednou mi někdo jemně zaťukal na okno, vyděšeně jsem sebou cukla a vyjeveně zírala z okénka, ve kterém se objevila střapatá hlava Alice.

Neváhala ani chvilku, otevřela dveře auta na mé straně, jemně položila svoji ruku na moji a lehoučce začala povolovat moje sevření volantu.

„Tumáš, něco na nervy.“ Strčila mi pod nos velikou tabulku čokolády, vděčně jsem se na ni podívala a usmála se.

„Díky,“ řekla jsem úlevně, otevřela tu čokoládu a pustila se do ní. Nad její chutí, která se mi rozlila po jazyku, jsem jenom slastně vzdychla. Alice se zasmála.

„Šílené ráno?“ zeptala se Alice.

„Ani nevíš jak, tys to všechno viděla?“ začala jsem vyzvídat.

„Jenom něco málo a nechala jsem si to pro sebe,“ uklidnila mě Alice a mrkla na mě.

„Tak jdeme.“ Vyskočila jsem z auta, Alice zabouchla dveře a já zamkla auto.

„Ve škole se odreaguješ,“ snažila se mě uklidnit Alice.

„Tady nejde o odreagování, ale o to, že se bojím o to, v jakém stavu najdu svůj dům,“ řekla jsem zmučeně.

„U nás klidně můžeš složit hlavu,“ nabídla mi Alice velkoryse.

„Ráda bych toho nevyužila.“

„Chápu.“

„Mám ráda svůj domek.“

„Pojď na hodinu,“ ukončila náš rozhovor Alice a táhla mě do školy. Cestu do třídy vzala kolem krámku ve škole, kde jsem si koupila něco k snídani. Hodinu jsme stejnou neměly, ale třídy byly hned naproti sobě. Na chodbě jsem se tedy od Alice oddělila a šla na svoji hodinu.

Vešla jsem do učebny a ve dveřích se zarazila. Moje lavice byla obsazena upírem.

„Ahoj, Bello,“ řekl s úsměvem Edward.

„No nazdar,“ odpověděla jsem mu.

„To je tedy uvítání.“

„Špatné ráno,“ řekla jsem sklíčeně.

„Copak se stalo?“ Byl zvědavý.

„Přijela mi návštěva,“ povzdechla jsem si.

„Tak proč to špatné ráno?“

„Spálili snídani a v celém spodním patře nebylo vidět,“ postěžovala jsem si mu sklesle. Naštěstí už zazvonilo na hodinu a my ten rozhovor ukončili. Nakonec jsem se začala soustředit na školu a ranní incident hodila za hlavu.

 

„Tak jaký byl den?“ Dohnala mě na parkovišti Alice.

„Až na to ráno klidný,“ odpověděla jsem jí a usmála se na ni.

Alice se nadechovala k další otázce, ale v tu chvíli mi zazvonil mobil. Omluvně jsem se na Alice podívala a hovor přijala.

„Bello! Ono to chytlo!“ řekla smutně do telefonu Jane.

„Jane? Co chytlo?“ řekla jsem vyděšeně.

„Barák chytil,“ řekl pro změnu Demetri.

„Cože? Můj dům! Vy… vy si děláte srandu!“ řvala jsem do telefonu přes celé parkoviště.

„Koupím ti nový,“ začal Demetri zlehčovat situaci.

„Můj dům, moje věci, vy… vy… vy, já v tom domě měla nový domov, všechny věci, co jsem měla - a teď? Nemám nic?“ vřeštěla jsem do telefonu.

„Bello?“ ozvalo se za mnou tiše.

„Vypadněte… vypadněte zpátky do Itálie a celé milénium mi nelezte na oči!“ zařvala jsem do telefonu a zaklapla ho.

„Alice,“ zašeptala jsem a s brekem se jí vrhla do náruče.

„Odvezeme ji k nám, potom se tam zajedeme podívat a přivezeme vše, co najdeme,“ říkala Alice někomu za mými zády. Pořád v objetí mě dovedla k autu, pomalu mi pomohla vlézt dovnitř a sama si přisedla ke mně.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Devil

http://www.facebook.com/petra.hradcova

Devil.xxx@email.cz



Archiv

Kalendář
<< červen >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
        1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30  


Statistiky

Online: 1
Celkem: 50594
Měsíc: 401
Den: 10