Jdi na obsah Jdi na menu
 


13 - Copak mi upírci uvařili?

6. 12. 2011

Všichni vyrazili dovnitř a já se pomalu ploužila za nimi.

„Bello! Takhle pomalu snad nechodí ani lidé,“ postěžovala si Alice stojící ve dveřích. Přidala jsem tedy do kroku.

„Jsem tu,“ řekla jsem, když už jsem stála vedle ní.

„Pojď, musím ti to tu ukázat, včera na to nebyl čas,“ řekla Alice, chytla mě za ruku a táhla někam do útrob domu.

První patro, druhé patro, přízemí a prohlídka veliké garáže, v níž byla dokonalá přehlídka aut.

„Každý máme svého miláčka pro volný čas,“ rozplývala se Alice.

„A který je tvůj?“ vyřkla jsem otázku, na kterou čekala, a Alice se celá rozzářila.

„Tam, vzadu, to žluté,“ švitořila rozjařeně.

„To Porshe? Hezké,“ uznala jsem.

„Jop, to překrásné Porshe. Ta božská červená motorka patří Jasperovi, Austin je Edwardův, Jeap Emmetta, BMW Rosalie, černý Mercedes Carlislea a to Volvo, čím tě Edward přivezl, je také jeho,“ objasnila mi Alice.

„Takže Edward má dvě?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Volvem jezdíme do školy a také všude, Austin má pro parádu, a když si chce užít rychlou a nezávislou jízdu.“

„Jeden takový Austin se povaluje ve Volterských garážích a nikdo na něj nesmí sáhnout. Nechápala jsem nikdy proč, tenkrát, když jsem se s ním chtěla svést a ptala jsem se na klíčky, tak mě Aro s Marcusem seřvali,“ postěžovala jsem si.

„Ty by ses chtěla svést?“ zeptala se se zájmem.

„Nó… možná někdy v budoucnu.“ Sakra, jasně, že se chci svést, ale je Edwarda.

„Možná, že kdyby ses ho zeptala, tak by se s tebou projel.“

„Alice, nebudeme teďka řešit projíždění v autech, co kdybychom se vrátily zpátky k tvojí rodině a povídaly si s nimi?“

„Jasně, pojďme za nimi. Ještě jsem se tě chtěla zeptat, jestli ty bys nechtěla se mnou a s Rose jet na nákupy?“ zeptala se Alice.

„Sice nákupy silně nenávidím, ale udělám jednu výjimku a pojedu. Pod jednou podmínkou, když řeknu, že končím a jedu domu, tak se prostě seberu a odejdu,“ upozornila jsem jí na jeden důležitý fakt.

„Beru na vědomí,“ řekla Alice, usmála se a táhla mne zpět do domu. Zastavila se až ve velkém a prostorném obýváku, kde seděla jenom Esmé.

„Kde jsou všichni?“ zeptala se Alice.

„Jasper s Emmettem šli ven před dům, Rose je nejspíš u sebe a Edward šel také k sobě,“ řekla Esmé s milým úsměvem.

„Půjdeme sen za rukama?“ zeptala se mě Alice. Otevírala jsem pusu, že už jí odpovím, ale domem se začala nést neznámá klavírní melodie. S pozvednutým obočím v otázce jsem se podívala na Alice.

„Tak jdi,“ řekla smířeně a já se pomalu vydala za melodií.

Nebylo zas tak složité ji objevit, podle dříve absolvované exkurze se táhla z Edwardova pokoje. Pomalu jsem přistoupila k jeho pootevřeným dveřím a dávala si odvahu na to vejít jen tak dovnitř. Nakonec ale vyhrála moje zvědavá polovička a já pomaloučku, potichoučku začala otevírat dveře.

Seděl v rohu pokoje, kde stál nádherný klavír a plně se soustředil na hru. Porozhlédla jsem se po pokoji a našla kromě veliké postele ještě sedačku, na kterou jsem si opatrně sedla. Milovala jsem hru na klavír, když jsem byla malinká, Marcus mi s oblibou hrával a já u toho vždy usnula, nebo mě hrozně rád učil. Po chvíli se mi začaly klížit oči a já podlehla náhlé únavě.

 

***

 

Alice si vzala Bellu na starosti a šly si spolu prohlédnout dům. No, tedy spíše Alice táhla Bellu po domě. Nakonec spolu někam zalezly a všichni v domě si šli po svém a já udělal totéž.

Zalezl jsem si do pokoje a usadil se na stoličku ke klavíru. Otevřel klaviaturu a sundal ochranný kousek látky, lehoučce jsem položil prsty na klávesy a lehce přitlačil. Ten nádherný zvuk, co vydaly, bylo líbezné pohlazení po duši. Z hlavy jsem vypudil všechny ostatní hlasy a plně se položil do hraní. Hrát mě naučil můj otec, každé hraní mi ho připomíná, on byl to jediné, co mě ve Volteře drželo, ale ani to pak nešlo vydržet.

Když jsem přestal hrát, pokojem zavládlo ticho, které bylo najednou obohaceno o tichý tlukot srdce. Vyděšeně jsem se otočil a podíval se po zvuku, který vycházel z tlukoucího srdce jednoho poloupířete.

Bella seděla na sedačce, hlavu v nepřirozeném úhlu spadlou na stranu a spala. Vyjeveně jsem na ni zůstal zírat a jaksi nechápal, kde se tady vzala. Sice je poloupír, ale i tak jsem ji měl slyšet, když přišla, umí chodit sakra potichu.

Poloupír přece nechodí neslyšně, jedině, že by byl cvičený a to hodně dobře cvičený. Děvče, co ty máš všechno za sebou a odkud pocházíš? Tak křehká, když spí, ty jizvy na rukách se k ní vůbec nehodí. Tuhle dívku by měli hýčkat, rozmazlovat a milovat, ne ji nechat bojovat.

Pomalu jsem se zvednul a přešel k pohovce, nechtěl jsem ji zbytečně budit, tudíž jsem pod ní pomalu zasunul ruce a ještě pomaleji ji začal zvedat. Když jsem byl v polovině zvedání Belly, tak se zavrtěla. Ustal jsem v pohybu a zadíval se na ni. Naštěstí se neprobudila, a tak jsem dokončil svou započatou činnost, zvedl jsem ji do náruče a rozešel se pomalu k posteli.

U postele nastal další problém, jak tam Bellu položit a přitom ji nevzbudit. Velice pomalu jsem ji začal pokládat na postel, až se mi to povedlo a já Bellu nevzbudil. Něco zamručela a převalila se na bok. Pomalu jsem vzal deku a přikryl ji. Tak a co teď? Stát tady a koukat jak spí? No… ne, že by to nebyl pohled pro bohy, ale není to vůbec etické. Radši jsem přestal zírat na tu bohyni v mé posteli a sedl si zpět k piánu, pokud usnula a spala při hraní před tím, tak by ji to vzbudit vůbec nemělo.

Nehrál jsem nic zbytečně rychlého, spíše pomalé melodické skladby, které zněly jako ukolébavky.

,Za chvíli se probudí a měla by se najíst. Je poloupír musí jíst,´ poslala mi Alice myšlenku.

„Děkuji,“ zašeptal jsem tiše, tak aby to slyšela Alice, a přitom jsem nevzbudil Bellu. Přestal jsem hrát, pomalu došel k posteli, na které spala, a sedl si vedle na peřinu.

Sledoval jsem, jak pomalu otevírá oči, mžourá a nakonec se pomalu rozhlíží po místnosti, až její pohled utkvěl na mě.

„Ahoj,“ řekl jsem tiše a usmál se na ni.

„Ahoj, kolik je hodin?“ zeptala se nejistě.

„Jsou dvě hodiny odpoledne, spala jsi asi tak hodinku a dole na tebe čeká oběd.“ Na slovo oběd její žaludek zareagoval pořádným zakručením a Bella se začervenala.

„Tak, copak mi upírci uvařili?“ zeptala se nevinně, vyskočila z postele, během chviličky byla na chodbě a už si to metelila po schodech. Jenom jsem nad tou ztřeštěnou poloupírkou zakroutil hlavou a pomalu se vydal za ní do kuchyně.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

(-:

(kari94, 7. 12. 2011 22:22)

Ty jo, jsem zvědavá jestli se tam konečně objeví Jane. Je to úžasná povídka

 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Devil

http://www.facebook.com/petra.hradcova

Devil.xxx@email.cz



Archiv

Kalendář
<< červenec >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31          


Statistiky

Online: 1
Celkem: 51415
Měsíc: 371
Den: 8