Jdi na obsah Jdi na menu
 


12 – Sklapni, ty nedonošenej upíre

22. 11. 2011

Jedna ruka, druhá ruka, jedna noha, druhá noha a jedno velké prohnutí zad. Otevřít oči do dalšího dne.

Počkat, ale jak jsem se dostala do postele? Rychlostí blesku jsem se vymrštila do sedu a zmateně se začala rozhlížet. Jsem ve svém pokoji a ve své posteli.

Pomalu a polehoučku se mi začal vracet včerejší den u Cullenů a cesta domů. Počkat, ale já si pamatuju jenom auto toho čtenáře myšlenek… ehm… jak se to vlastně jmenoval? Edmund… ne… Eduard… taky ne… no jasně, Edward! Budu se ho na to muset zeptat a to nejlépe hned ve škole.

Škola! Rychle jsem sáhla po mobilu a vyjeveně zírala na hodiny. Půl jedenácté. Probůh jak to, že jsem tak dlouho spala. No hnát se na dvě hodiny do školy vážně nemá cenu, ale proč ten zatracený budík nezvonil?

V mobilu jsem si najela na budík a zjistila, že ho nějaký dobrák deaktivoval. Zlostně jsem mrštila mobilem na peřinu. V tu samou chvíli mi přišla zpráva a tak jsem po něm sáhla, abych si přečetla zprávu. Byla od Alice.

 

 

Mobil za to nemůže. Včera jsi vypadala hodně vyčerpaně, tak jsem ho vypnula, aby ses vyspala. Pa Alice.

 

„Ááá. Tyhle upíry mi byl čert dlužen,“ zařvala jsem nahlas.  Pípla mi další zpráva.

 

 

Taky tě mám ráda :o)

 

No to si dělá srandu. Další zpráva naštěstí nepřišla, ale rovnou mi volala.

„Škrtnu u tebe zápalkou,“ zasyčela jsem do telefonu.

„Takové krásné vyznání lásky,“ zašveholila Alice.

„Co potřebuješ?“ rezignovala jsem.

„Škola nám skončila dřív, kvůli velké nemocnosti učitelského sboru, tak jsem ti chtěla jenom říct, že do půl hodinky tě vyzvedne Edward a vezme tě k nám.“

„Dokážu se k vám dostat sama,“ upozornila jsem ji.

„Pěšky? Auto jsi včera nechala u nás.“ Informovala mě Alice.

„Jo pěšky, to mi problém rozhodně nedělá.“

„Edward tě vyzvedne za třicet minut a nehádej se semnou!“ zvýšila Alice hlas.

„Tak fajn!“odsekla jí a nasupeně típla hovor, ať se klidně pomátne.

Půl hodiny! Zatraceně to je málo času udělat ze sebe člověka… ééé… teda poloupíra. Vyletěla jsem z postele jako raketa směr koupelna.

Sprcha byla tak uklidňující a uvolňující, že jsem v ní strávila více času než bych chtěla. Vypnula jsem proud vody, popadla osušku a začala se utírat. S osuškou kolem těla jsem vběhla do pokoje a začala se přehrabovat ve skříni. Nakonec to vyhrálo oblíbené a docela dost onošené červené tričko a staré ošoupané kalhoty. Zrovna jsem se snažila nasoukat do ponožek, když se ozval zvonek. S jednou ponožkou v ruce jsem běžela otevřít.

„Přesný jako hodinky,“ vyhrkla jsem na E… Edwarda místo pozdravu.

„Nejdu nevhod?“ zeptal se a ukázal na ponožku v mé ruce.

„Jenom poslední úpravy, hned budu hotová! Pojď dovnitř,“ Pozvání jsem už křičela na schodech, protože jsem si to mazala se doobléct a vyfénovat si vlasy. Zaslechla jsem tiché chichotání a zabouchnutí dveří.

„Nikam nepospíchej, času máme dost,“ ozval se zezdola Edward.

Natáhla jsem si druhou ponožku a už jsem si to mašírovala do koupelny, kde jsem popadla fén a horlivě si začala vysoušet vlasy. Po dalších pár minutách jsem byla hotová. S malováním jsem se nezdržovala, nikdy jsem se nemalovala a nehodlám s tím ani začínat. Na posteli jsem ještě popadla sportovní kabelku a už jsem sbíhala schody, pod kterými stál Edward a čekal na mě.

„Můžeme?“ zeptal se s úsměvem.

„Jasně,“ odpověděla jsem mu též s úsměvem.

Otevřela jsem domovní dveře a jeho nechala vyjít jako prvního, abych mohla zamknout dveře. Edward na mě čekal a spolu jsme došli až k jeho autu, kde mi otevřel dveře spolujezdce, počkal, až nastoupím a zavřel je za mnou, teprve potom upíří rychlostí oběhl auto a sám si sedl za volant.

Až do jejich domu jsme spolu nepromluvili, byla jsem z něj děsně nervózní, nevěděla jsem co bych si s ním měla povídat a tak jsem raději koukala ven z okénka a pozorovala okolní krajinu. No páni tohle je snad poprvé kdy nemám co říct a mlčím.

Ještě než Edward stačil zastavit auto před jejich domem, už se z domu vyřítily tři žížnivé čáry. Emmett jako nejrychlejší otevřel dveře a zkoumavě si mne prohlížel.

„Hele, Edwarde, co jsi s ní udělal?“ optal se zvědavě Emmett.

„Kuš, upíre,“ zavrčela jsem na něj.

„Nic, proč?“ zeptal se Edward ignorujíc mojí poznámku.

„Takhle tichou a zamlklou jsem ji ještě neviděl,“ řekl Emmett.

„Mohu vystoupit?“ zeptala jsem se nabroušeně, protože jsem se jaksi stala duchem.

„A helemese, ono to mluví.“ Neodpustil si rýpanec Emmett.

„Sklapni, ty nedonošenej upíre!“ zavrčela jsem na něj vztekle.

Alice s Jasperem se sesypali smíchy, Edwardovi cukaly koutky, ale ze slušnosti se držel.

„Heh… no vtipnost rozhodně neztratila. Tak jak pak se máme, poloupírku?“ Změnil z ničeho nic téma, objal mě kolem ramen a celou váhou se opřel. Pod váhou toho přerostlého upíra jsem jenom hekla, podlomily se mi nohy a já jsem skončila na zadku na cestě plné prachu.

„Emmette!“ ozvala se odněkud Rosalie.

„Promiň… promiň… promiň… já vážně nechtěl,“ omlouval se mi horlivě.

„Ty pako, nemůžeš se o ni takhle opřít. Je sice upír, ale jenom poloviční,“ peskovala Rosalie Emmetta a při tom mi pomáhala spolu s Alice na nohy.

„To je v pohodě, jenom jsem na to nebyla připravená,“ odpověděla jsem ledabyle, ale popravdě mě to zarazilo. Emmett by neměl být schopen mě tímto způsobem dostat k zemi. Jsem sice poloviční, ale taky jsem cvičená na boj s novorozenými. Popravdě je to dlouho co jsem byla v nějaké větší bitvě, nejspíš vycházím ze cviku, až pojedu na návštěvu do Volterry, musím si s klukama pořádně zacvičit a dostat se zpět do formy.

„Tak pojďte dovnitř,“ řekla Esme stojící ve dveřích a šťastně pozorujíc, jak se všechny její děti rozeběhly domů.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Poslední fotografie


Kontakt

Devil

http://www.facebook.com/petra.hradcova

Devil.xxx@email.cz



Archiv

Kalendář
<< červenec >>
<< 2018 >>
Po Út St Čt So Ne
            1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 31          


Statistiky

Online: 1
Celkem: 51415
Měsíc: 371
Den: 8